Oppugno✔️ Complete

6.Kapitola

Hermiona

Do učebny lektvarů jsem přišla mezi prvními a sedla jsem si do třetí lavice od tabule. V téhle místnosti nebyla žádná okna a vlhko mi jen zhoršovalo mé už tak dost divoké vlasy.

„Bože, Hermiono, dokonce i první den školy a na první hodinu přijdeš mezi prvními," uslyšela jsem za zády Ronův hlas a zatřásla jsem hlavou.

„Smůla, Rone, první jsem tu rozhodně nebyla," usmála jsem se a on se posadil napravo ode mě.

„Bod pro tebe," usmál se a já se k němu obrátila čelem.

„Kde je Harry?" zeptala jsem se při rozhlížení po třídě. Harryho jsem si nevšimla, zato jsem si všimla páru šedých očí.

„Musel ještě za McGonnagalovou kvůli famfrpálu," vytrhl mě Ron ze zírání do Malfoyových očí a já mu znovu začala věnovat pozornost.

„Aha."

„Hele... ehm... Hermiono..." začal Ron a já si všimla, jak se červená.

„Co?"

„Já jen... jestli bys se mnou někdy... no třeba do Prasinek nešla," vypadlo z něj konečně a já se mírně zarazila.

„Ty mě zveš na rande?" řekla jsem se zvednutým obočím a Ron dost hlasitě polkl.

„Jo, myslím, žes to trefila," ozvalo se mi za zády a já se otočila. Téměř jsem obličejem narazila do Malfoyovy tváře, tak blízko byl.

„Odpal, Malfoyi!" zakřičel na něj Ron, ale platinový blonďák se jen usmál.

„Tak co, Hermiono? Půjdeš s ním?" zeptal se mě já ztratila řeč z toho, jakým tónem to řekl. Počkat! On mi řekl jménem?

„Rone, já... mám toho teď hodně. Popřemýšlím nad tím," usmála jsem se na Rona a ten se za tvářil, jako kdyby právě vyhrál v loterii. Ucítila jsem, jak se kluk za mnou zvedl a beze slova zmizel do své lavice. To už ale přišel Harry a hned za ním Snape.

„Dnes... se naučíte, kde najdete potřebné suroviny pro svůj lektvar. Nehodlám vám vše... dávat ze svých zásob," řekl Snape, když se postavil před tabuli a přejel celou třídu pohledem.

„Na co čekáte? Strana čtyřicet tři. Lektvar pro růst kostí," oznámil nám a já si vzala čistý kus pergamenu, na který jsem si začala dělat poznámky. Když jsem ale napsala prvních pár slov, všimla jsem si jiného papíru, který jsem měla pod učebnicí. Zvláštní. Vím, že to určitě není moje.

Vytáhla jsem ho a uviděla vzkaz. Kouzelný pergamen, můžeš psát, zmizí to. Zamračila jsem se a vzkaz zmizel, hned se ale objevil další. Nechoď s ním.

„Slečno Grangerová, jestli už máte hotovo můžete mi to odevzdat," promluvil ke mně Snape a já papír schovala zpět pod učebnici.

„Omlouvám se," omluvila jsem se a dala jsem se znovu do práce. Co když je to něco podobného deníku Voldemorta? To by bylo zlé, hodně zlé, ale moje zvědavost nezná mezí, a tak, když se profesor otočil, znovu jsem papír vytáhla. Už tam byl zase jiný vzkaz. Není to nic, co by tě ohrozilo. Zašklebila jsem se a vzala do ruky pero. A proč bych ti měla věřit? Neznám tě. Moje písmo vzápětí zmizelo. Znáš mě asi jen z té horší stránky. Okamžitě jsem pohledem vyhledala blonďáka, něco čmáral do pergamenu a nevěnoval mi žádnou pozornost. Kde jsi? napsala jsem, ale i když moje písmo zmizelo, žádná odpověď nepřišla.

„Hermiono, co to tam máš?" zajímal se Ron a já sebou trhla.

„Nic, jen prázdný pergamen," ukázala jsem mu a v tom zazvonilo.

„Slečno Grangerová, na slovíčko," zarazil mě Snape v úmyslu odejít a já potichu zanadávala.

„Ano, pane profesore?" začala jsem, když jsem k němu přišla a on ke mně zvedl oči.

„Víc si chraňte to, co chcete, aby zůstalo skryto," řekl a očima sklouzl k mým rukám s učebnicemi a tím zvláštním pergamenem.

„Mohu?" zvedl na mě obočí a já přesně věděla, co chce. Vytáhla jsem ten pergamen a podala mu ho. Ze všech stran si ho prohlížel a pak mi ho podal zpět.

„Nemusíte mít strach, slečno Grangerová. Nic z pozůstalosti vy-víte-koho to není," řekl mi a já na něj vykulila oči.

„Umění ovládání mysli je užitečné v mnoha ohledech, slečno," mrkl na mě a já málem svoje učebnice upustila na zem. On na mě právě mrkl?

„Ehm... Děkuji, pane profesore," vysoukala jsem ze sebe a snažila se přijít na to, co je s obvyklým zatrpklým Snapem.

„Věštby jsou velice zvláštní věc, slečno Grangerová," zamumlal ještě, když jsem odcházela, a to mě zarazilo. Věštba?

„Ehm... dobře," odpověděla jsem mu a vyběhla z učebny. Čekalo mě bylinkářství a já věděla už teď, že ho nestihnu včas.

Možná by byla i nějaká naděje to stihnout, kdyby mě v mé rychlé chůzi nezastavila ruka, která mě zatlačila do jednoho z výklenků.

„Nekřič," oznámil mi hned na to hlas, který jsem moc dobře znala. Jestli jsem měla v plánu křičet? Možná, ale s takovým suchem v krku jsem nemohla soupeřit.

„Co chceš, Malfoyi? Mám teď hodinu, kterou už tak nestihnu," zavrčela jsem na něj.

„Věděl jsem, že si to byla ty... to s Pansy," usmál se a já ztratila dech podruhé. Jsem v pytli, jsem v pytli. Řekne jí to a ona mě až do konce roku nenechá na pokoji.

Podívala jsem se mu do tváře a zkusila vykouzlit ty nejsmutnější štěněčí oči. Jeho výraz se stal mírně šokovaným.

„Proboha, nekoukej tak na mě. Nemám v plánu jí to říct," vysvětlil mi a já se v tu ránu zamračila.

„Tak proč mě tady zdržuješ?!" vyhrkla jsem na něj, on si sáhl do zadní kapsy kalhot a podal mi složený kus pergamenu.

„Kvůli tomuhle. Někdo by tvoje písmo mohl poznat," řekl mi a udělal pár kroků ode mě. Byl to ten vzkaz, co jsem přidala k té čokoládě.

„Jo, a ten pergamen nekouše," usmál se a odkráčel bůh ví kam.

„Pergamen?"

„Pergamen!!" vykřikla jsem a v tu chvíli zazvonilo.

„Já to nestihnu!"