they don't know about us x lrh | CZ |

08

1. ledna 2016 – 13:32

Unaveně jsem si mnula oči, zatímco jsem se pomalu posadila. Skrz závěsy už prosvítalo denní světlo, což mi napovídalo, že brzké ráno rozhodně nebude. Opatrně jsem se natáhla pro mobil, který ležel vedle mě, a podívala se na hodiny. Otráveně jsem vydechla a podívala se vedle sebe, kde spal Calum. Počkat... Calum?!

S vykulenýma očima jsem rychle vstala, což způsobilo náhlou bolest hlavy. Málem jsem v tu chvíli šlápla na Michaela, který ležel rozvalený vedle postele a v rukou mačkal polštář, na kterém byla jeho vlastní fotka. S tlumeným smíchem jsem ho vyfotila, načež jsem fotku vyvěsila na instagram. Opatrně jsem ho překročila a vykročila jsem směrem do koupelny, kde jsem se konečně zjistila, jak moc špatně ve skutečnosti vypadám.

"Jak se tohle stalo?" zamumlala jsem mnouc si spánky, když jsem zírala na svůj odraz v zrcadle. Měla jsem na sobě oblečené pyžamové overal, který znázorňoval tučňáka.

S nazdviženým obočím jsem pokroutila hlavou a natáhla se, abych mohla otevřít bílou skříňku, ze které jsem vytáhla aspirin. Vložila jsem si prášek do pusy, přičemž jsem jednou rukou zapnula kohoutek. Když jsem zkontrolovala, že z něj odtéká krásně studená voda, udělala jsem si z rukou mističku a konečně jsem zapila prášek, který mi měl pomoct od té nehorázné bolesti hlavy.

Šouravým krokem jsem vyšla na chodbu, odkud jsem mohla slyšet tiché vzlyky, které se linuly z obývacího pokoje. Nevědomky jsem nastražila uši.

Neměla jsem ráda, když přede mnou někdo plakal. Nikdy jsem nedokázala najít slova na utěšení, která by opravdu mohla. Pamatuji si, že za dob, kdy jsem ještě měla nějaké přátelé, jsem jednou utišovala mou kamarádku, která se rozešla s jejím dlouhodobým přítelem se slovy "nebreč, sakra, velké holky nepláčou". Očividně jí to moc nepomohlo, jelikož se mnou další dva týdny nepromluvila. Jenže mně to bylo v tu dobu jedno, protože jsem alespoň byla ušetřená jejího neustálého fňukání o tom, jak ho chtěla zpátky. Tedy... nechápejte mě zle, ale bylo nám sotva patnáct. A v té době mi přišlo absurdní už jen vyřknout slovo láska.

Po pár minutách stání na místě jsem se zhluboka nadechla a konečně jsem vešla do místnosti, kde na pohovce seděl Luke, který měl zabouřenou tvář v dlaních.

"Luku?" přistoupila jsem k němu se skousnutým rtem a zlehka jsem mu položila ruku na rameno.

"Teď ne, Roxy," zavrčel, přičemž ze sebe mou ruku setřásl a prohrábl si vlasy. Netrvalo to ani pár sekund, když prudce vstal a pomalými kroky ke mně začal přibližovat. Zaraženě jsem začala couvat dozadu, až jsem narazila do zdi, která mi bránila se jakkoliv pohnout.

Ve chvíli, kdy stál v těsné vzdálenosti naproti mně, jsem konečně mohla vidět jeho modré oči, který nyní byly zarudlé a opuchnuté od pláče.

Měla jsem chuť ho okamžitě pohladit po tváři a namlouvat mu, že ať se děje cokoliv, všechno bude v pořádku. Ale nemohla jsem. Jasně jsem viděla, že je něco špatně. A hlásek v mé hlavě mi našeptával, že já jsem možná příčina toho, že se něco děje.

"Co se děje?" šeptla jsem nakonec do ticha, které panovalo celým bytem. Byla jsem si jistá tím, že v tu chvíli bychom slyšeli i špendlík. dopadající na zem.

Luke se zhluboka nadechl, načež mi prsty pravé ruky upravil pár pramínků vlasů.

Neodvažovala jsem se říct cokoliv dalšího. Jenom jsem se zatajeným dechem čekala, až odpoví na mou otázka, která už dávno byla vyřčena jen tak do vzduchu.

"Já sám to nevím," prolomil nakonec ticho, které mezi námi vládlo. Jeho hlas byl chraplavý více než kdy jindy a rty se mu při mluvení lehce třásly. "Všechno je špatně."

"Co všechno?" vyhrkla jsem dříve, než jsem se nad absurditou téhle otázky vůbec zamyslela.

"Všechno," zasmál se tiše. "Od doby, co jsem se tě poznal... nic nedává smysl, Roxanne."

Nechápavě jsem ho sledovala, čekajíc, až bude dál mluvit.

"Byl jsem si jistý tím, že ji miluji, i přesto, že s ní ve sku... to je vlastně jedno. Jde o to, že najednou si nejsem jistý ani tím, jestli mi na ní vůbec ještě záleží. Od doby, co jsem poznal tebe... nevinnou, sladkou Roxanne, kterou jsem včera poprvé viděl se pořádně opít, se všechno obrátilo naruby. Mám tě rád, kurva. Neber to tak, že ti vyznávám lásku, to ani náhodou."

"Tak o co ti tedy jde?" optala jsem se na rovinu, což ho donutilo se zasmát.

"Jde mi o to, že od doby, co jsem poznal tebe... od té doby, co jsem tě poprvé políbil, myslím jenom na tebe. Na tvoje rty. I přestože se líbám s ní, myslím na tebe. A to je celé špatně, Roxanne. Je to zvrácené. Připadám si jako děvkař, který nemá ani potuchy, co doopravdy chce. Kurva, myslím na tebe tak často, až z toho začínám šílet."

Každé jedno slovo se mi zarývalo do paměti. Byla jsem neschopna pohybu, natož pak slova. Ignorovala jsem jeho klení, na které jsem nebyla zvyklá. Ignorovala jsem i fakt, že mi říkal celým jménem, ačkoliv věděl, jak moc to nesnáším. Soustředila jsem se pouze na všechna ta zmatená slova. Byla jsem si vědoma toho, jak zmatený byl. Sám netušil, co vlastně říkal. Ale i přestože některým lidem by to absolutně nemuselo dávat smysl, já se ho pochopit snažila. Snažila jsem se chápat, jak to celé myslel, ale bylo těžké se vžít do jeho situace.

"Nevím, co mám dělat," zavrčel najednou a pěstí praštil do zdi těsně vedle mého obličeje. Leknutím jsem nadskočila a přitiskla se ke zdi, co nejvíce jsem mohla. "Nechci tě z toho obviňovat," zasmál se, "ale stejně je to z velké poloviny tvoje chyba, Roxanne."

"Kdyby ses býval choval tak, jak máš," promluvila jsem konečně, "nemusela bych teď ve tvém životě vůbec být. Můžeš si za to sám."

"Nechápeš to," pokroutil hlavou, "mně vůbec nevadí, že jsi v mém životě."

"Tak o co ti tedy jde?" přivřela jsem víčka, protože jsem cítila, jak se mi do očí snaží prodrat slzy. Byla jsem zmatená z jeho slov. Byla jsem zmatená z jeho chování. Neměla jsem ani ponětí, co si o tom všem mám myslet.

"Já nevím, sakra," štěkl, načež ode mě odstoupil. Frustrovaně si prohrábl vlasy, zatímco se rozhlížel po místnosti. Po pár sekundách, kdy jsem si nedovolila vydat ze sebe ani hlásku, se natáhl pro černou mikinu, která byla pohozená na pohovce, a s třísknutím dveří odešel.

Netrvalo dlouho a já jsem se pomalu svezla na zem. Přitáhla jsem si kolena k tělu, načež jsem je pevně objala. Hlavu jsem měla opřenou o zeď za mnou a snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Ale to mi ani troch nepomohlo, protože i přes mou snahu, jsem se rozplakala. Slzy mi svévolně tekly po tváři a já si ani nebyla jistá, z jakého důvodu doopravdy pláču. Jeho slova se mě dotkla, o tom nebyl pochyb. Ale proč? Neřekl nic tak špatného, co by mě doopravdy mělo nutit k pláči.

Nechápala jsem jeho. Nechápala jsem sebe. Nechápala jsem nic.

V takové situaci jsem se octla poprvé v životě. Nikdy jsem žádný problém s žádným klukem neřešila, protože jsem si nikdy neprošla ani žádným vážným vztahem. A možná proto se mě to tak dotklo. Nebyla jsem zvyklá řešit něco takového. Ale zároveň jsem věděla, že to, co jsme řešili my s Lukem, normální lidé v opravdovém vztahu nikdy neřešili.

Se všemi těmi myšlenkami, které se mi honily hlavou, jsem si připadala stejně zmateně jako Luke, který přede mnou ještě před pár minutami stál. Moje myšlenky byly tak zmatené, že jsem je v tu chvíli nedokázala pomalu ani vyjádřit.

A tak jsem tiše seděla, stále si přemítajíc jeho slova ještě hodnou chvíli. Neměla jsem chuť nic dělat. Neměla jsem chuť ani vstát.

Jediné, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo doopravdy pochopit význam všeho,co mi Luke řekl. Ale ať jsem se snažila, jak jsem se snažila... nedokázala jsem to.

Jak jsem vůbec měla pochopit člověka se zmatenými city, když jsem na tom ve skutečnosti byla úplně stejně?