Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 7// Věž

Už od rána jsem byla nervózní a na snídani do sebe skoro nic nenarvala. To je v mým případě vážně vzácný. I přes to jsem se snažila spořádat míchaná vajíčka s rajčaty, abych nabrala aspoň trochu energie, kterou budu určitě potřebovat.

Na famfrpálové hřiště jsem dorazila v doprovodu Siriuse a Jamese.  Oba mě podporovali, ale jim se to řekne! Oni jsou v týmu od třetího ročníku. Dneska bylo oproti včerejšku díkybohu slunečno a déšť přes noc vymizel z hřiště. Opravdu nerada bych hrála v nějakým lijáku a nic neviděla. To by asi situaci úplně nepomohlo.

Z dálky jsem uviděla Sama a mávala na něj.

Bylo tu asi dvanáct lidí, ale nikoho z nich jsem neznala. Pořád jsem se nezačala moc socializovat. To bych měla. Společně s kluky jsme se přidali do velké skupiny, která se utvořila kolem Sama.

„Takže vás tu vítám," rozezněl se Samův pronikavý hlas a všichni na něj zvedli svůj pohled.

„Dneska musíme do týmu vybrat nový střelce, protože ti nejlepší nám minulej rok odešli. Tenhle školní rok chci obhájit pohár a k tomu jsou střelci opravdu potřeba," ušklíbl se. „Takže se snažte a hodně štěstí!" domluvil s úsměvem a rukou nás rozehnal k hřišti.

Museli jsme se rozdělit do čtyř skupin. Sam rozhodl, že si zahrajeme dvě desetiminutový hry, abychom se předvedli přímo na hřišti. Byla jsem ve trojici s jednou blondýnou a divným klukem, pravděpodobně z pátýho ročníku. Naštěstí míření na branky je moje silná stránka a potloukům se snad taky vyhnu.

Sam ještě něco vysvětloval týmu, mezi kterým byli i James a Black. Zahlédla jsem tam i několik jiných lidí, které jsem typicky neznala. James se na mě podpůrně usmál.

Mě, jakožto energickou osobu, hned přepadla nuda. Upřímně nesnáším čekání. Ostatní střelci nervózně posedávali na lavičkách vedle mě, nikdo nic neříkal. Snažila jsem se zabavit protahováním a z nudy jsem si prokřupla klouby.

„Nedělej to." protočila znechuceně oči blondýna, která se mnou byla ve trojici. Byla to prostě typická růžová blondýna. Ve vlasech měla zamotanou křiklavě růžovou gumičku a i nehty měla nalakovaný na růžovo.

„Je to nechutný."  dodala a zpražila mě povýšeným pohledem. Bez odpovědi jsem se zasmála a protočila nad ní oči. Moje oblíbené gesto. Sedla jsem si zpátky na lavičku a pozorovala, jak Sam řeší poslední dotazy jeho týmu.

„Takže budeme hrát dvě hry." obrátil se k nám zase Sam a všichni vstali z lavičky. „Promíchal jsem lidi z týmu a vybral několik dalších lidí, kterejm famfrpál jde, aby nám to vyšlo na počet." ukázal na skupinku lidí, která postávala opodál.

„Takže do první hry půjdete vy," ukázal na jednu trojici. „A vy," ukázal na trojku vedle nás a já si otráveně povzdychla. Další čekání. Asi se tady unudím a zároveň mě sežere nervozita.

Někteří střelci si vedly vážně dobře, ale jeden byl bohužel docela marný. Sirius hrál jako odrážeč, byl vážně dobrej. A James, chytač týmu, byl vážně skvělej. Ani se nedivím, že hraje tak dlouho.

Po deseti minutách Sam zapískal a všichni se na svých košťatech snesli dolu. Pochválil je a střelci si šli sednout zpátky na lavičky. Ostatní se napili, aby si na chvíli oddechli.

Tak, teď přijde řada na nás. Sam něco říkal blondýně, která se ukázala jako Dona, ale ona nad ním několikrát protočila oči. Ta holka bude vážně děsná.

Vzala jsem svoje koště do ruky a zamířila do středu hřiště. Pořád jsem byla docela nervózní, ale zároveň jsem se těšila, až konečně nasednu na koště a zalétám si. Mám takovej pocit, že nás odrážeči nebudou moc šetřit. No to bude skvělý.