Die for love

1. kapitola: Fénixův řád

Jmenuji se Anabell Fraserová. Jsem středně vysoká holka s modrýma očima a temně červenými vlasy. Před necelým měsícem jsem dokončila školu čar a kouzel v Bradavicích. Jsem dost stydlivá a většinou mě najdete v koutě s knihou v ruce. Ale když na to přijde, tak jsem ukecaná a umím se bavit. Mám tak trochu dvojí osobnost, bohužel se vždy projevuje ta špatná. Ale ať je to jakákoliv z mých já, vždy se zastanu svých přátel a rodiny. Nejspíš proto mě Moudrý klobouk poslal do Nebelvíru.

ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo

Když jsem začala pracovat jako bystrozor, rodiče mi řekli o Fénixově řádu, o tom co dělají a mě konečně všechno došlo. Proč se rodiče 3 x do týdne večer vytráceli ven, a přicházeli k ránu s pár škrábancema. Ty jejich tajné akce, jak tomu vždy říkávali. Zpočátku jsem nechápala proč mi to neřekli, ale teď chápu, že se mě snažili chránit. Každopádně mě to nadchlo, takže jsem ani neváhala a chtěla se přidat.

Jednou večer mě rodiče vzali do Londýna na Bloomsbury Street. Zde jsme chvíli stáli před řadovými domy, které ve tmě vypadaly trochu strašidelně. Jako by měly vlastní duši, a lidé, kteří v nich žili, byli v nich nadobro uvězněni.

Po pár minutách se k nám přemístil Albus Brumbál, ředitel školy čar a kouzel v Bradavicích. Vysoký muž s bílými vousy a pomněnkovýma očima, které měl schované za půlměsíčkovými brýlemi. Mile nás pozdravil a už se rozešel k jednomu z vchodů. Než jsem se mohla vzpamatovat, už u něho stáli i mí rodiče. Rychle jsem k nim doběhla a prohlížela si dveře u kterých jsme stáli. Byly černé, mohutné a rozhodně byly jiné než ostatní. Byla z nich cítit magie. Vedle dveří bylo připevněno stříbrné číslo 13. Po kouzlu, které Brumbál provedl se pod číslem objevil runovým písmem název „Fénixův řád".

Když jsme vešli dovnitř, objevili jsme se v dlouhé chodbě na jejímž konci byly otevřeny dveře do jakési místnosti. Pomalu jsme vyšli tím směrem. Už po pár krocích jsem uslyšela hlasy. Spoustu hlasů. O něčem se se zapálením bavili, ale jakmile jsme vkročili dovnitř všichni ztichli a začali si mě prohlížet a pár z nich si i něco šuškali. Byla jsem trochu nesvá z toho rozruchu, který jsem nechtěně vytvořila. Naštěstí se Brumbál ujal slova.

„Zdravím vás na dalším setkání Fénixova řádu. Jak už jste si ráčili všimnout, máme zde novou členku. Jmenuje se Anabell Fraserová, a nedávno začala pracovat v ministerstvu jako bystrozor. A ano. Je dcerou našich přátel Thea a Evelyn. Doufám, že ji vřele přijmete mezi nás. Vítej ve Fénixově řádu." Otočil se na mě Brumbál, a mrkl na mě svýma modrýma očima. Já jen kývla hlavou a pousmála se. Byla jsem ráda, že po mě nic zvláštního nechtěl. Když mi naši řekli, že mě sem vezmou, měla jsem trochu obavy. Nevěděla jsem co mám čekat při prvním setkání, zda budu muset projít nějakou zkouškou, nebo se muset představit. I tohle mi dělalo docela problém. Jsem děsně stydlivá, a při představě, že stojím před pár desítkami lidmi, jsem se otřásla.

Mezitím Brumbál ostatním shrnul události, které se od poslední schůzky staly. Nemusel jim nic vykládat, vše se dočetli v Denním Věštci, ale jak všichni víme, ne všemu co čteme byste měli věřit. Navíc informace, které má Denní Věštec jsou trochu zkreslené a upravené. Vždy jsem obdivovala moudrost a znalost Albuse Brumbála. Snad nikdy jsem nepochybovala o jeho slovech, ale stejně mě zajímalo, odkud všechny ty informace má.

Zatím co Brumbál mluvil o minulých událostech a akcích, kterých se někteří členové účastnili, já si konečně s klidem mohla prohlédnout místnost. Byla to podlouhlá místnost se stolem, který se táhl od jednoho konce místnosti k tomu druhému. Okolo byly židle, které teď byly částečně zaplněny. Na stěnách visely obrazy lidí, které jsem neznala. Bylo vidět, že i oni nesouhlasí se vším co se děje. Na rozdíl od nás, se ale nemuseli skrývat a bát se o svůj život.

Poté co jsem si prohlédla všechny obrazy, jsem se zaměřila na členy řádu.

V čele samozřejmě seděl Albus Brumbál, který řád i založil. Po levé straně seděla profesorka McGonagallová, která ve škole učí hodiny Přeměňování. Vedle ní seděl vysoký černoch ve fialovém hábitu. Kingsley Pastorek. Znám ho z ministerstva, pracuje ve stejném oddělení jako já. Naproti nim seděl zrzavý muž a vedle něho žena se stejnou barvou vlasů jak měl on. Později jsem se dozvěděla, že to jsou manželé Weasleyovi. Vedle Kingsleyho seděl Alastor Moody. Muž, ze kterého jde strach, neboť má schopnost předvídavosti, a to některé lidi děsí. Je velmi inteligentní, nesnáší zbabělce a taky to je můj šéf. Když zpozoroval, že se na něho dívám, lehce jsem pokývla hlavou na pozdrav. Vedle mě samozřejmě seděli mí rodiče.

Jako poslední tu byl mladý muž, který seděl přímo naproti mne. Měl tmavě hnědé vlasy a krásné hnědé oči, ze kterých jsem nemohla pustit zrak. Na tváři měl lehké strniště, které lemovalo jeho krásně vykrojené rty. Rty, které mě teď obdarovaly úsměvem. Trochu jsem se začervenala a znervózněla jsem.

„Snad jsem se na něho moc dlouho nedívala", pomyslela jsem si. Snažila jsem se dívat jinde a vnímat ostatní, ale nešlo to. Něco mě pořád nutilo se podívat na onoho muže. I on mě pozoroval a to mě donutilo červenat se ještě více. Skvělé! Teď moje barva kůže ladí s barvou vlasů. K mému neštěstí si toho všiml a pousmál se.

Pak se nahnul blíže ke mě a podal mi ruku.

„Ahoj, jmenuji se James Thompson."