Antylar-divoký drak

Chci si vzpomenout

Začal boj a každý z nás utrpěl pár zásahů, které nebylo jednoduché ignorovat. Bolest byla hrozná, ale já byl na tom značně líp než můj protivník. On byl rád, že se vůbec udrží ve vzduchu. Využil jsem toho a dal poslední ránu. S tou už lávový drak padal k zemi mrtvý.

Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit, měl jsem chuť sundat si brnění a odejít pryč. Jenže to nejde, musím pomoct těm, kteří mi pomáhali a zachránili mě. V té chvíli jsem se hned otočil a odhodlaný pokračovat v boji, jsem se rozletěl do středu boje.

Všiml jsem si jednoho draka od nás, který nezvládal boj s drakem větším než byl on. Rozhodl jsem se zakročit a tak jsem vyrazil proti velkému protivníkovi a prudce jsem narazil do jeho boku. Nečekal to, takže ztratil rovnováhu a udělal ve vzduchu pár kotrmelců. Jen co se vzpamatoval, tak mi chtěl oplatit ten útok, ale já se rychle otočil a pokynul jsem tomu vojákovi, aby letěl za mnou.
Schovali jsme se za nejbližší barák a doufali, že než nás najde tak budeme mít trochu času.
,,Jsi v pořádku?" zeptal jsem se toho vojáka a zahleděl se na jeho zničenou helmu.
Voják nic neřekl a pomalu si ji začal sundávat.

Z pohledu Isabel

Sundala jsem si helmu a naše oči se střetly. Chvíli bylo takové to trapné ticho, které nakonec on prolomil.

,,Co tady proboha děláš?"zeptal se mě zaskočeně. Já se stále zasněně dívala do jeho krásných očí. Probralo mě až když tu otázku zopakoval znovu. Nevěděla jsem co odpovědět, snažila jsem se vymyslet nějakou lež, ale nedokázala jsem mu lhát.

,,Chtěla jsem tě znovu vidět." odpověděla jsem a bála se jeho reakce. Doufala jsem, že si vzpomene. ,,Hele, pochop to prosím. Já si tě prostě nepamatuju." v tu chvíli jsem tu nechtěla být. Nechtěla jsem existovat a zmohla jsem se na prosté ,,Dobře" a prostě jsem odešla.

Nedokázala jsem vnímat okolní svět a proto jsem se bezmyšlenkovitě rozešla po bitevním poli a to jsem neměla dělat. Hned jsem na sebe strhla pozornost lávových draků. Namířili si to přímo ke mě a já nevěděla co dělat. Spíš jsem nedokázala nic udělat. Prostě jsem tam jen tak stála a čekala. Najednou se stalo něco co jsem nečekala. Někdo mě odhodil stranou a sám schytal ránu, která měla být pro mě.

Byl to Antylar a ležel na zemi jako bez duše. V té chvíli se mi vybavil pohled jak jsem ho viděla umírat poprvé a proto nedopustím, aby se to stalo i po druhé.
S pomocí mých krystalů jsem dokázala porazit pár lávových draků, abych měla co nejvíce prostoru.
Když už v okolí sta metrů nebyl žádný lávový drak, dokázala jsem Antylara odtáhnout o kousek dál, abych nebyla tak nápadná.

Postavila jsem se nad Antylarovo tělo a sebrala všechny svou zbývající sílu a nahnala ji do krystalů na mém krku.

Pamatuju si, že jsem moc chtěla, aby se mi Antylar vrátil zpět. Potom se krystaly rozsvítily a já upadla do tmy.

Z pohledu Antylara

Když odešla, snažil jsem se na ní vzpomenout. Bohužel to bylo stejné jako vždy, absolutně jsem nevěděl kdo to je. Díval jsem se jak odchází a pak mi došlo co vlastně udělala. Šla po bitevním poli a absolutně si nevšimla lávových draků, pro které byla hodně snadná kořist.

Začali se pomalu a nebezpečně blížit. Jeden z nich ale zničeho nic nabral rychlost a rozletěl se přímo k ní. Musel jsem zasáhnout. Rozběhl jsem se k ní, odhodil ji stranou a srazil se s lávovým drakem. Odmrštilo mě to stranou a já vnímal jen hroznou bolest a pak se stalo něco co už jsem jednou zažil. Temná neprostupná tma.

Tak další kapitolu máte zde :D doufám, že se vám líbila :P teď jak jsem přes týden na intru to bude těžší, zkusim dokončit tuhle knížku a potom se budu věnovat Součástí stáda což snad bude snažší věnovat se jen jedné knížce :D budu ráda za vaše komenty a votes

atomovka007