they don't know about us x lrh | CZ |

09

"Roxy?" zatřásl mnou někdo. Unaveně jsem otevřela oči, abych zjistila, jakého dotyčného mám ukamenovat. Nechápavě jsem hleděla na Ashtona, kterého jsem viděla naposledy včera v noci. Rozhlédla jsem se po místnosti, abych si potvrdila mou myšlenku, která se týkala spaní na zemi. Rychle jsem se posadila, zatímco jsem si rukama mnula obličej.

"Asi jsem usnula," pokrčila jsem rameny, načež Ash pozvedl tázavě obočí. "Já jen... pohádali jsme se s Lukem. Já tedy vlastně nevím, jestli to byla hádka, protože na jednu stranu by se to dalo říct tak, že to bylo jenom vyřčení názoru na určitou situaci. Vlastně jeho vyřč – "

"Klid," vykulil na mě oči, čímž zastavil moje blekotání. "Hlavně dýchej, děvče."

"Vlastně," ozval se Calum, který zrovna vešel do místnosti s pizzou v ruce, "mě by docela zajímalo, proč si spala na zemi, ale vždyť v pohodě. To je jedno. Je to přeci úplně normální věc."

Pobaveně jsem se nad ním ušklíbla a s Ashtonovou pomocí jsem se postavila. Hodila jsem po něm děkovný pohled a posadila se vedle Caluma s Michaelem, který nadšeně přežvykovali sýrovou pizzu.

"Důležitou otázkou je i to," odmlčel se Mike, který si akorát ubrouskem utíral mastnou pusu, "kde je Hemmo. Já tedy nechci vyvolávat paniku, ale nebere mi mobil a neodpověděl ani na jednu z mých zpráv."

"Věř nebo ne, taky bych ráda věděla, kde je," vyhrkla jsem a znovu se prudce postavila. Nervózně jsem začala poklepávat nohou o zem a uvažovala jsem nad tím, kde by se Luke mohl nacházet. Avšak to nebylo ani trochu jednoduché, protože New York, ve kterém jsme se rozhodli oslavovat, nebyl tak malé město na to, abychom v něm bez problému našli jednoho jediného člověka. Šance, že bychom začali prohledávat všechny možné ulice a úspěšně ho našli do pár hodin, byla tak jedna ku milionu. Frustrovaně jsem se zatahala za konečky vlasů a kráčela jsem z místa na místo, snažíc se přijít na to, kde bychom mohli toho blonďatého idiota hledat.

"Hlavně klid," ozval se po chvíli Ashton, který ťukal něco do mobilu, "bude určitě v pohodě."

"Jak si můžeš být tak jistý?" odfrkla jsem pochybovačně. Krev ve mně zlostí vřela. Byla jsem naštvaná na sebe. Na Luka. A vlastně na celý okolní svět.

"Proč se o něj tolik bojíš? Není to takový idiot. Umí se o sebe postarat," chlácholivě pronesl Calum, který ze mě už hodnou chvíli nespouštěl pohled. Prudce jsem zastavila.

"Proč se o něj tolik bojím?" zeptala jsem se tiše a náhle se na něj otočila. "To je velice dobrá otázka, Calume. Dávám ti za ní sto bodů." Zhluboka jsem se nadechla, hledajíc tu správnou odpověď na jeho otázku. Možná se o něj bojím proto, že je to vlastně moje chyba. Možná, že mi na něm až moc záleží. Nebo možná, že k němu i něco cítím.

Jakmile jsem si uvědomila, jakým směrem moje myšlenky směřují, pokroutila jsem hlavou. Nechala jsem tam ty tři zvědavé tváře sedět bez odpovědi, kráčejíc do mé společné ložnice s Lukem, kde jsem naposledy viděla svůj mobil.

Očkem jsem hodila pohled k našim kufrům, které se jen tak povalovaly v rohu místnosti. Poté jsem pohlédla na pyžamo tučňáka, které jsem měla stále na sobě a rozhodla jsem se, že byl nejvyšší čas se jít umýt a převléct se. Po několika minutách v horké sprše, kterou jsem si díky dané situaci, vůbec neužila, jsem se vrátila zpátky k našim kufrům. Z mého jsem si vytáhla spodní prádlo a černé látkové kraťasy, které jsem si lenivě oblékla. Když jsem si zavazovala šňůrku, zaklonila jsem hlavu na bok a zahleděla se na Lukův kufr. Bez ostychu jsem k němu přikročila, načež jsem ho pomalu otevřela. Pravou rukou jsem sáhla po černošedém svetru, který byl hned navrchu. Neváhala jsem moc dlouho nad tím, zda si ho obleču nebo ne.

"Zabije mě," šeptla jsem do ticha, které ložnicí vládlo. Rychlým krokem jsem přistoupila k posteli, na kterou jsem se okamžitě posadila. Popadla jsem svůj mobil, který byl stále ledabyle pohozený na nočním stolku, a jemně jsem prsty ťukala po jeho zadní straně.

Očima jsem přejela pokoj, který se zdál být na rozdíl od rána uklizený. Jak je vidno, Michael a Calum raději spakovali své věci, abychom se vyhnuli tématu o tom, jak se vlastně dostali do naší ložnice. Popravdě řečeno jsem se jim nedivila. Sama jsem neměla zrovna chuť o tom diskutovat, jelikož jsem tušila, že kdybych to zmínila, navázalo by se téma na celičkou noc a oni by mi se zájmem vyprávěli všechny trapasy, které jsem stihla udělat. A že jich rozhodně nebylo málo.

Po pár minutách přemýšlení o tom, co budu dělat, jsem vytočila Lukovo číslo. Odezvy jsem se však nedočkala. Po dlouhém vyčkávání mě to hodilo do hlasové schránky.

"Luku," nadechla jsem se, "úplně nechápu to, co se před pár hodinami stalo, ale vrať se, prosím. Nebo se mi alespoň ozvi. Bojím se o tebe." Na chvíli jsem se odmlčela, ale nakonec jsem se odvážila znovu promluvit. "Záleží mi na tobě. A mrzí mě, že jsem ti způsobila problémy v osobním životě, ale nikdy bych naše setkání nevzala zpátky."

Poté, co se hlasová zpráva odeslala, jsem mobil odhodila před sebe. Rukou jsem si prohrábla vlasy, přemýšlejíc nad tím, jestli jsem mu neřekla absolutní hloupost. Ale poté mi došlo, že to hloupost nebyla. Řekla jsem to, jak jsem se doopravdy cítila a to, co jsem chtěla. Zachovala jsem se stejně jako on. Spontánně a bez rozmýšlení. Prostě jsem řekla to, co jsem právě měla na jazyku.

S pohledem upřeným na obrazovku mého mobilu jsem prsty levé ruky žmoulala lem svetru. Myslela jsem, že mi hlava od přemýšlení praskne. I přes usilovnou snahu se mé myšlenky vždy vrátily k Lukovi. Nepřemýšlela jsem ale nad ním samotným. Ani nad tím, kde byl. V tu chvíli jsem přemýšlela pouze nad všemožnými momenty, které se mezi námi staly

***

21. listopadu 2015

"Pusť mě, ty idiote," smála jsem se, zatímco jsem ho rukama jemně mlátila do zad.

"Počkej, popřemýšlím o tom," řekl, ale dál i se mnou přehozenou přes rameno pokračoval v cestě, "ne."

"Luku Roberte Hemmingsi," vykřikla jsem, když jsem si všimla, že se mnou vešel do koupelny, ve které byl čirou náhodou sprchový kout. "Jestli myslíš na to, co já, tak přísahám, že tě zabiju. Vykastruju tě, přehodím tě psům, pošlu na tebe teroristy."

"Bla, bla, bla," zaštěbotal, když stál u sprchového koutu, a rychlým pohybem sprchu zapnul. Netrvalo dlouho a už jsem stála uvnitř něj smáčená od hlavy až po paty. Utřela jsem si mokré oči, abych zřetelně viděla to blonďaté pako, které se mi hlasitě smálo.

Musela jsem uznat, že byl roztomilý, když se smál. Vlastně byl roztomilý, ať dělal cokoliv. Ale ani to, že byl roztomilý, mu nepomohlo od toho, abych popadla sprchovou hadici a celého ho postříkala.

"Když já, tak i ty," pokrčila jsem nevinně rameny, přičemž jsem vodu vypnula a postavila se vedle něj.

"Tak mě alespoň obejmi," ohrnul ret a hodil po mně psíma očima. Se smíchem jsem ho objala kolem krku, načež jsem mu přitiskla rty na tvář. Poté jsem ho šťouchla prstem do hrudi, což ho donutilo se ode mě odtáhnout.

"Jen tak mezi řečí," pohodila jsem mokrými vlasy, "nesnáším tě."

"Zbožňuješ měěě," protáhl poslední písmenko a se samolibým úsměvem na tváři vyšel z koupelny.

***

Pousmála jsem se nad jednou ze vzpomínek, která se mi zaryla do paměti a znovu se zamyslela.

Začínala jsem si uvědomovat, že ten kluk se mi dostal pod kůži i přesto, že jsem sama sobě slibovala, že se to nikdy nestane.