Breathing for Two [CZ] ✓

33. | Upřímnost

„Kim!" zaslechnu za sebou mužský hlas a okamžitě se zastavím. V náručí držím krabici s červenými kelímky, které jsem měla donést na místo konání večírku. Prudce se otočím a znaveně vydechnu, když spatřím Luka, jak ke mně sprintem utíká. „Už několik hodin se tě snažím najít, ale jsi k nezastižení!"  postěžuje si.

Už od rána jsem byla na nohou. Snažila jsem se zařídit tolik  věcí, aby byl tenhle večírek jeden z těch nejlepších. Nicméně jeden den je dost malá doba na plánování nejlepšího mejdanu pod sluncem, takže jsem mohla jen spoléhat na své schopnosti a doufat, že to do večera stihnu. I když mě to celkově šíleně vysilovalo, obzvláště v mém pokročilém stavu těhotenství, alespoň jsem měla šanci se rozhovoru s Lukem nějak vyhnout.

„Promiň, Luku," omluvně se na něj podívám, když ke mně s úlevou doběhne. „Snažím se pro Chelseu uspořádat tu nejlepší narozeninovou oslavu, kterou kdy zažila, a-"

„Uklidni se, Kim," chytne mě za rameno a já se na něj nesměle podívám. „Měla by sis odpočinout. Nemusíš všechnu tu dřinu vzít jenom na sebe. Vsadím se, že někdo jiný by to zvládl úplně stejně jako ty."

„Já ti nevím," zamumlám.

„Co ještě potřebuješ, Kim?" pohlédne na mě. „Řekni si a já to milerád zařídím, aby sis mohla alespoň na chvilku odpočinout."

„No," zadívám se do jeho blankytně modrých očí, „ve vší podstatě je už všechno téměř hotový, až na nějaké to občerstvení. Chybí nám jídlo a pití."

„Poznamenáno," mrkne na mě. „Pošlu Caluma s Ashtonem, stejně se jenom válejí u jezera a nedělají nic prospěšného. Běž si na chvilku lehnout do stanu, jo? Zařídím to a vrátím se za tebou, abychom si mohli konečně promluvit."

„Super," pousměju se na něj. Luke se na mě slabě usměje a přitáhne si mě k sobě do slabého polibku. Připadám si jako idiot. Nejsem schopná ho políbit zpátky, a tak ho jenom nechám, aby svoje rty lehce otřel o ty mé. Odtáhnu se od něj téměř okamžitě a beze slova zamířím zpátky ke stanům, abych se vyhnula zbytečným otázkám.

Znaveně ulehnu do svého stanu a přikryju se slabou přikrývkou, aby mi nebyla zima. Téměř okamžitě zavřu moje oči, protože únavou doslova klimbám. Nejsem si jistá tím, jestli je normální, že jsem unavená takhle z rána, ale viním na to těhotenství. Chvíli jen tak v klidu ležím a užívám si to naprosté ticho, které mě obklopuje.

Ani jsem si neuvědomila, že se mi podařilo usnout. Rozhodně jsem to neměla v plánu. Jakmile otevřu oči, prudce se posadím. K mému překvapení ve stanu nejsem sama, ale s Lukem. Koutkem oka zkontroluju, jestli i on spí, ale nejsem si tím vůbec jistá. Ani si nejsem jistá, jestli to vůbec vědět chci.

„Luku?" špitnu.

„Jsem vzhůru," zamumlá a já se k němu posunu o něco dřív. „Cítíš se líp?" zeptá se mě a já bez váhání přikývnu. Opravdu jsem se cítila o poznání líp a za to jsem mohla vděčit jen a jen Lukovi. Nicméně o to víc vinná jsem se cítila.

„Hele, Luku," provinile se na něj podívám, „musím se ti k něčemu přiznat," sklopím pohled a snažím se neznít nervózně. „Od včerejška jsem se ti snažila vyhýbat, protože vím, že jsi měl pravdu."

„Pokračuj," pobídne mě.

„Nesmíš mě přerušovat, Luku," podívám se na něj. „Slib mi, že mě nebudeš přerušovat."

„Hm, tak fajn," souhlasí, ale já už teď vím, že mu tenhle slib nevydrží.

„Když jsi před pár dny oznámil moje těhotenství veřejnosti, aniž by ses se mnou poradil, začala jsem náš vztah zvažovat. Takováto rozhodnutí vždycky patří oběma z páru," sklopím pohled, „ale ty jsi to udělal sám."