Znáte ten pocit, když se vám v hlavě honí tolik myšlenek a aby jste se jich aspoň na chvíi osvobodili tak se z nich vypíšete? Tohle se mi stalo asi před 2 dny. Sepsala jsem to a vypadá to na novou povíkdu. Nevím jestli bude dobrá, nevím jestli ji někdo bude číst, ale za zkoušku to stojí ne? Přidám vám sem kousek z mého "výtvoru" a podle vašich reakcí se rozhodnu jestli bude mít cenu pokračovat.
Prosím vám o komenty (může být i kritika) a hvězdičky. Tak tady máte něco málo...Užijte si to :)
Chtěla bych to věnovat všem, co čtou FHTL, protože jste ti nejlepší čtenáři:)
* * * * * *
Znáte ten pocit, když se ráno probudíte a jediné na co myslíte je to, jak skvělý život byste jednou mohli mít. Snažíte se žít přítomností a nevracet se pořád do dob, kdy vám nebylo nejlépe, protože s tím už stejně nic neuděláte a za své chyby tak i tak musíte zaplatit. Musíte si uvědomit, že život sice není jako z pohádky, ale také není tak krutý jak si vy myslíte, protože za většinu z toho, co uděláte, za své činy zodpovídáte vy sami. Jsou to jen vaše problémy, ale radši to svedete na to, že život je otřesný, nehezký a krutý. Ano je, ale velkou vinu na tom nese vaše chování. Protože jaké si to uděláte, takové to máte.
Jmenuji se Katy Swan, je mi 17 let a vyrůstám v dětském domově na okraji Londýna. Vypadá to tu, jako kdyby se tu prohnala zuřivá bouře. Lidé jsou zde velice chudí a většina z nich je bez práce nebo dělají tak podřadnou práci, že jen tak stěží uživí sebe a své rodiny. Přesto to tu tak moc miluju, žiju zde celý svůj život a neumím si představit, že bych chodila v těch nejdražších šatech od těch nejlepších návrhářů a k tomu boty na deseticentimetrovém podpatku, tohle prostě nikdy nebyl a nebude můj styl.
Pro dítě je velice složité vyrovnat se s tím, že nemá rodinu, ale už to bohužel nezměníte. A víte co je horší než nemít rodinu a být v děcáku? Mít rodinu…Mít aspoň jednoho z rodičů, který se o vás stejně starat nechce. Moje matka umřela, když mi bylo deset. Otec jí dlouhou dobu ubližoval a ona to nakonec nevydržela a vzala si život. V našem domě, v naší koupelně jsem jí našla ve vaně celou od krve, podřezala si žíly. A otec? Je to majitel jednoho z nočních klubů, hodně pije a má kolem sebe samý děvky, promiňte, že to tak musím říct, ale je to pravda. Tohle byl vždy jeho styl. Peníze sem sice posílá, abych na tom nebyla tak špatně jako některé děti tady, ale já o ty peníze nestojím.
Dny tu ubíhají rychle a noci pomalu. Každou noc sedím na okně a koukám na sebe, věřím, že mě máma vidí a hlídá mě, byla jako poklad. Pro svoji malou holčičku by snesla modré z nebe, ale bohužel…tohle všechno už je dávno pryč. Netušíte, jak strašně moc mi chybí její vůně, její mateřské polibky do vlasů, to jak si mě vždy vtáhla do náruče, když jsem přišla ze školy. Teď, když dorazím „domů“…sednu si na postel, vytáhnu si moji MP3 a pustím si hudbu. Nejradši mám Linkin Park, jejich texty jsou plné…nadějí, něčeho, co ani nedokážu popsat. Vždy mám po ruce blok, do kterého si buď kreslím, nebo píšu příběhy…žádný z nich ještě nepoznal happyend. Ale jak už jsem řekla na začátku, je důležité žít přítomností a nezajímat se o to co bylo.
Moje každodenní rutina se opět opakuje. Ráno vstanu, obleču si něco pohodlného a vyrazím ven, někdy se jen tak procházím po praku, ale většinou si do uší narazím sluchátku a jdu se proběhnout, vždycky mi to pročistí hlavu.
Za rok mi bude 18, budu plnoletá a už dále nebudu moci bydlet zde, ředitelka tohoto…ústavu mi řekla, že peníze co sem otec posílá mi po dovršení mých 18 let dá a já si za ně budu moct pronajmout byt, abych neskončila na ulici.
Co se týká školy…nejsem nejhorší student, učení mi do hlavy leze samo a já tak nemusím sedět tři hodiny nad učebnicí dějepisu jako moje spolužačka a zároveň i spolubydlící Kathrin, beru ji jako svoji nejlepší kamarádku, protože cokoli jí řeknu, s čímkoli za ní přijdu, vždy na to má rozumnou odpověď, a kdybyste viděli ten její upřímný úsměv. Díky ní se znovu usmívám, je to můj poklad.
