Samotářka

Vampírismus stvořený magií

Byla jsem obklopená tmou až mě to děsilo. Netušila jsem, jak dlouho zde už jsem. Věděla jsem jediné. Že všude okolo mě byla tma, dokud mě z ní nějaká síla nevytáhla.

Prudce jsem se nadechla a posadila se. Pohotově jsem si rukou šáhla na krk, kde jsem měla ránu, pokud jsem si dobře pamatovala. Ale jak to, že jsem teda stále naživu? Všechno co se mi děje není normální nebo snad ano? Pokud to takhle bude pokračovat brzo zešílím, pokud se to už nestalo, protože ničemu z toho co se děje či stalo nerozumím.

„Pane bože. Žiješ," ozval se vedle mě něčí hlas. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, že patří Keiře. Otočila jsem hlavu za hlasem a uviděla ji sedět na okraji postele. Vlasy jí spadaly do tváře, kterou jí zdobil škodolibý úsměv.

„Co tady děláš?" možná jsem se mohla zeptat na jinou otázku, ale ústa pracovala rychleji než mozek. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde to jsem a zjistila, že je to moje ložnice. Na sobě jsem měla čisté oblečení, které tvořily černé kalhoty a vínové tílko. Docela ironie mít na sobě takové tílko, když jsme nedávno krvácela.

„No Abby mi všechno vysvětlila a řekla jsem si, že to tedy zkusím. Za odměnu mi bylo dáno nové oblečení a když jsme se rozhodli zavolat, volal nám nějaký Jacob, že prý asi umíráš a máme se co nejdřív dostavit do domu. Musím uznat, že jsem se docela vylekala, když jsem viděla tu krev na zemi. Jenže to stále bylo nic moc oproti tomu, když se na mě najednou vyvalilo snad z deset duchů a každý něco žvatlal až jsem z toho začínala šílet a tak jsem si řekla, že tvoji nabídku přijmu, když mi pomůžeš se se vším vypořádat, protože neznám nikoho jiného než tebe, kdo mluví s duchy a vidí je. Takže na to, že jsi v jednu chvíli neměla pulz a pak zase jo, tak jsem ráda že žiješ." Musela jsem se pousmát nad jejím vysvětlování. Byla jsem ráda, že zahrnula i co se stalo, ale to mě děsilo. Neměla jsem pulz a potom jo. Rány se mi zase zhojily a nikde jsem necítila ani kapku krve, takže během mého spaní ji museli uklidit.

„Kdo všechno tu je?" zeptala jsem se a odhrnula peřinu na stranu. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a chystala se vstát, jenže v tom mi zabránily něčí ruce, které mě silně zatlačily zpátky do postele.

„Nejsi vzhůru ani minutu a už opět chceš vstávat? Ty jsi neponaučitelná." Tenhle hlas bych poznala snad kdekoliv, ale co mě víc šokovalo bylo, že on je tu taky. Vždyť jsem se s ním pohádala. Ale taky je pravda, že je můj Mistr a já jeho poddaná a jeho zodpovědnost. No jo se mnou se prostě nudit nebude, ale komandovat se od něj nenechám.

„Je mi fajn," zaprotestovala jsem a znovu se posadila. Richard se na mě zamračil.

„Musíš odpočívat," namítl a frustrovaně si prohrábl vlasy. Celý vypadal unavený i na upíra. Dokonce i jeho oblečení netvořila košile s kalhoty a sakem, jak mývá ve zvyku, ale obyčejný černý rolák a riflové kalhoty. Jenže ani jeho vzhled ani jeho přítomnost mě nedonutí mlčet a poslouchat.

„Říká kdo?"

„Říkám já." Do ložnice vešla další osoba. Zrzavé vlasy ostříhané po ramena jí splývaly podél hlavy, které zdobily obzvlášť výrazné zelené oči. Jen málo lidí by si uvědomilo, že čelí kožoměnci, teda kromě nás. Divím se, že jsem její pach nezachytila dřív, protože co si budeme namlouvat. Opravdu příšerně smrdí.

Netušila jsem co tu Anita dělá, ale po Meredith byla nejznalejším člověkem z mého pentagramu. V její očích byla poznat skrytá inteligence a vyspělost. Prohrábla jsem si rukou vlasy, protože její přítomnost zde určitě znamenala nějaký velký problém. S tím menším by si poradila i Abby.

Použila jsem svou upíří rychlost, abych zmizela z pokoje a místo toho se posadila na pohovku v předsíni. V křesle naproti mně seděla Abby a usmívala se na mě. Mlčky mi podala sklenku s krví a opřela se do opěradla. Její oči zabloudily k oknu a mé též. U okna postával Jacob do půlky těla nahý a pozoroval mě. V jeho očích se zračila úleva a radost.