Jeden deštivý den - ML Short Story

Jeden deštivý den

Ten den vstala Marinette podezdřele brzo. Tedy, na ní. Takže před školou byla už ve třičtvrtě na osm. Vešla do třídy a posadila se do lavice.

,,Salut, Marinette!" Ten hlas ji přinutil k tomu, aby okamžitě zrudla až po kořínky vlasů.

,,Ahoj Adriene." Zvedla hlavu a setkala se s jeho smaragdovýma očima. Byla by vydržela se do nich dívat celý den, kdyby jí to nepokazila jedna namyšlená blondýna.

,,Adrienku!" Chloé se mu vrhla do náruče, ale nezapoměla se na Marinette vražedně podívat. Pohledem, který jasně říkal 'drž se od něj daleko'. Marinette jen sklopila hlavu. Neměla náladu na hádky, a už vůbec ne s Chloé.

,,Ahoj kočko!" Ozval se zase jiný hlas. Marinette se široce usmála a posunula se, aby si měla její nejlepší kamarádka kam sednout.

,,Ahoj! Jak jde ladyblog?"

,,Skvěle! Zobrazení jdou pořát nahoru! To víš, Beruška je čím dál populárnější." Alya se usmála. Potom zazvonilo na hodinu. Zvonění by mělo dostat zvláštní cenu. Bylo to totiž to jediné, co dokázalo Chloé přinutit, aby Adriena pustila. Adrien si teda konečně mohl sednout do lavice a pozdravit se se svým nejlepším přítelem, Ninem.
***
Škola zrovna skončila. Marinette šla ke skříňkám, kde už bylo skoro prázdno. Kdo totiž mohl, okamžitě vypadnul. Marinette se zasmála. Jí by se to bylo povedlo taky, kdyby nenarazila do jedné mladší studenky, když scházela schody. Dívce se za to samozřejmě omluvila a ta omluvu přijala. Hold, každý nebyl jako Chloé. Vtom zaslechla dva hlasy, jednoznačně klučičí. Přišla až těsně k rohu, tak, aby je slyšela, ale aby ji neviděli.

,,Co jsi posledí dobou tak nepozorný? Že by holka?" Hlas poznala okamžitě. Nino.

,,No... Když už jsi to načal..." Marinette se přitiskla ještě blíž ke stěně. Adrien. ,,Vlastně, mám jeden problém."

,,Aha. Někdo ze školy?" Marinette zkřížila prsty.

,,Prosím." zašeptala. Další Adrienova slova ji vrátila do reality.

,,Ne." Cítila, jak se jí do očí hrnou slzy. Nemiluje ji. Jeho slova jí stále zněla v hlavě. Rozeběhla se směrem k východu ze školy a zadržovala v sobě vzlyky. Probíhala okolo zaražených studentů. Pár jich na ní zavolalo jménem, ale neměli šanci ji zastavit. Proběhla ulicí až k pekárně. Vběhla dovnitř.

,,Marine..." Proběhla okolo svojí matky, která se jen zaraženě dívala a padla na postel ve svém pokoji. Vzlyky konečně opustily její ústa a hrnuly se ven. Přitiskla si na hlavu polštář, aby ji nikdo neslyšel. Nikoho vidět nechtěla. S nikým se nechtěla ani bavit. Byla jsem hloupá, tak hloupá, vynadala si v duchu. Jak si mohla myslet, že by ji mohl Adrien milovat? Ji, ubohou nicku? Jako by se jí srdce rozpadlo na několik kusů, které se vzápětí rozpadly na prach. Chtěla v klidu probrečet celé odpoledne. Jenže, jako Marinette jí nikdy moc štěstí nepřálo. Křik z venku slyšela i přes polštář.

,,Tikky?" Malá kwami, která správně vytušila Marinettinu náladu a až do teď ji nechala brečet, vylétla zpod její postele.

,,Je mi to líto, Marinette, ale musíš. Kocour akumu nepolapí. Musíš mu pomoct." Marinette kývla a otřela si slzy z tváří.

,,Alespoň přijdu na jiné myšlenky. Kocour díky masce nic nepozná." Kývla, jako by si chtěla dodat odvahy. ,,Tikky, tečky!" Marinette vyskočila z okna svého pokoje. Pohlédla na oblohu. Tohle bylo opravdu divné. Když běžela domů, svítilo slunce. Nyní na zem dopadalo stále víc deštiých kapek. Jako by počasí reagovalo na její náladu, napadlo ji, ale hned to zavrhla jako blbost.