Kapitán Amerika - trochu jiný konec

Všechno nejlepší

Rozespale jsem šel ze schodů dolů, z kuchyně jsem slyšel zvuky - Peggy vaří snídaní, já jsem si to ale namířil do obýváku. Tam na zemi seděla malá blonďatá holčička a hrála si se svojí oblíbenou panenkou. ,,Tatí," řekla a usmála se, když mě viděla vejít. Dokolíbala se ke mně a já jí zvedl a přivinul k sobě do náruče. Poté jsem jí požil zpátky na zem a ona se opět plně věnovala panence.

Zatímco mojí pozornost upoutaly dvě fotografie. Na jedné jsem byl v černém obleku a tiskl jsem k sobě ženu v bílých svatebních šatech - mojí ženu.  Svatbu jsme měli asi měsíc po narození malé Peggy, byl to malý a skromný obřad. A hned vedle této fotografie byla druhá, na které byl malý uzlíček. Byla to malá Peggy, v den kdy se narodila. Popravdě je to přesně rok, co jsem tu malou poprvé držel v náručí a přivítal jí na svět. 

,,Steve, vem prosím malou a přijdi do kuchyně." Zavolala z kuchyně Peggy. Vzal jsem malou a vydal jsem se do kuchyně. V kuchyni jsem malou posadil do její stoličky. Peggy před ní postavila malý dortík s jednou svíčkou. Malá na svíčku nechápavě koukala, a tak jsme jí naznačili, že musí foukat. Když se jí to asi na třetí pokus povedl zatleskali jsme a vyfotili jí. Potom Peggy donesla dárečky a malá se s chutí pustila do trhaní balícího papíru. Když trhala svými malými ručkami papír, měla přitom jiskřičky v očích. Po rozbalení dárků, ve kterých byly převážně hračky a pár kousků oblečení, jsme se pustili do snídaně. Ano takto opravdu vypadala oslava narozenin malé Peggy. Možná vám to přijde zvláštní, ale my ani neměli s kým to slavit. Sousedy jsme neměli a o mně si lidé myslí, že jsem mrtvý. Nemáme to lehké, ale jsme spolu šťastní. 

Asi uprostřed snídaně, někdo zaklepal na dveře. Oba jsme se s Peggy na sebe vylekaně podívali. Nikdo o nás neměl vědět a navíc bydlíme asi 2 míle od nejbližšího města. Peggy vstala, aby došla otevřít. Já jí ovšem šel v patách, tak aby mě příchozí neviděl. Peggy otevřela dveře a v jejím obličeji se usadil udivený výraz. ,,Dobrý den agentko Carter, nebo spíš mám říct agentko Rogersová?" Okamžitě jsem věděl, o koho jde. ,,Howarde ale jak..." ,,Ale no tak, snad se nechceš ptát na tak jasnou otázku? No ale kvůli tomu tady nejsem, hledám tvého muže." ,,Zdravím Howarde, pojdˇ dál," vykoukl jsem zpoza dveří a pozval jsem dovnitř Howarda Starka. Dovedl jsem ho do kuchyně a naznačil mu, atˇ se posadí ke stolu. Malá Peggy se na něj se zájmem dívala, nebyla zvyklá vidět cizí lidi i Stark se na ní díval se zájmem. Peggy mu nabídla kafe a on s díkem přijal.

Howard upil kávy a potom začal mluvit: ,,Je fajn vidět zase mezi živými Steve," pousmál se, typický Howard, ,,Víš Peggy abych odpověděl na tvou otázku, sledovali tě potom, co si odešla, a když viděli, že nemáš opravdu nic s Hydrou tak toho nechali. Ale tedˇ bohužel nadešla chvíle, kdy s vámi musím mluvit, hlavně s tebou Steve. Myslel jsem, že bych o tom pohovořil jen s Tebou, ale stejně by si to řekl i Peggy, takže vám to řeknu oběma zároveň.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Váš přítel Bucky Barnes žije. Před pár dny ho zachytily vysílačky, když zabíjel jedno z naších tajných agentů. Domníváme se, že mu ovládají mysl, při pádu přišel o ruku, tu mu nahradili kovovou. Je z něj v podstatě robotický zabiják, který si neuvědomuje, co dělá. A naší jedinou nadějí, si ty Steve." Dořekl Howard. Oba jsme na něj zůstali stát s otevřenou pusou, já se nezmohl na jediné slovo. Na jednu stranu jsem byl rád, že můj nejlepší přítel žije a na druhou jsem se děsil toho, co se z něj stalo. Naštěstí se moje mysl zklidnila a já mohl s klidnou hlavou říct: ,,Howarde, chystejte mi oblek, tohle nenechám ležet na stole." Peggy se ani nesnažila odporovat, věděla, že tohle musel přijmout, ale také věděla, že budu dělat vše proto, abych se vrátil k ní a k jejich malé princezně.