Zatímco se v roce 2021 na Zemi hrál fotbal, vymýšlel se způsob, jak hrát sporty i ve vesmíru, bez toho, aniž bychom museli nosit skafandry, ve kterých se dá sotva pohybovat.
Kolem roku 2050, což mi bylo nějakých 16 let se vymyslely obleky, ve kterých se dá krásně pohybovat a při opuštění planety Země nevybuchnete.
Dnes mi je 21 let, mám přítelkyni, se kterou se vracíme zpět na Měsíc. Dnes se totiž pořádá historicky první fotbalový zápas ve vesmíru, přesněji na Měsíci. Momentálně sedíme v raketě a držíme se za ruce. Je děsivé, že se může cokoliv stát a my už prostě nebudeme. Raketa se může porouchat před tím, než opustíme všechny sféry Země a my spadneme.
"Cíl dosažen. Můžete opustit vozidlo." Ozval se robotický hlas muže a velké dveře raketoplánu se otevřely.
Brány byly pevně přidělány k povrchu Měsíce a hráči si oblékali dresy svých barev. My jsme byli zelení. Druhý tým byl červený. Jde o úplně normální fotbal ztížený prostředím bez gravitace.
Naštěstí jsem poslední rok místo tréninků na travnatém hřišti jsem chodil do simulátoru vesmíru, tudíž do místnosti bez gravitace. Jde o to, aby jste se co nejvíce odrazili od země a nejrychleji ze všech se dostali k míči. Potom se už jen stačí zkoordinovat a po hadovi, který tvoří váš tým, dostat míč až do brány soupeře.
Když jsem měl, přes oblek, který mi chrání život, oblečený zelený dres, přišla ke mně moderátorka a kameraman, kteří se sem po asi roce otravování velitele výpravy, dostali.
Podle mého názoru se moderátorka vyspala s celou posádkou rakety, až na náš tým, ale to nevadí.
"Tady máte nejúspěšnějšího hráče zeleného týmu, Alexe Melbowa s jeho přítelkyní Karin Blameovou. Alexi, jaký máte pocit z toho, že se můžete zúčastnit historicky prvního sportu ve vesmíru?" Usmála se moderátorka a koukla se na mě a pak zpět do kamery. Přitiskl jsem si Karin více k sobě.
"Je mi ctí se účastnit takové události, ovšem ta nejdůležitější událost přijde až po konci zápasu." Tajemně jsem se usmál.
"No ovšem, výhra, že?" Zeptala se moderátorka.
"Pokud bude odpověď kladná, tak to bude moje největší životní výhra." Přikývl jsem a spolu s Kari jsem odskákal z dosahu té, na klauna namalované, příšery.
"Co jsi tím myslel?" Zeptala se má přítelkyně.
"To uvidíš, lásko." Usmál jsem se.
Ozvala se píšťala a všichni hráči se začali hrnout na 'hřiště'.
"Hodně štěstí." Popřála mi Kari a já odskákal. Budu to štěstí potřebovat.
Vyhráli jsme! Zelení vyhráli! Po rozhovoru jsme se začali pakovat zpět do rakety, ale já všechny stopl a otočil se k té nejúžasnější osobě na světě. Kamera natáčela a živý přenos se právě vysílal ve všech televizích na Zemi.
"Karin Blameová. Jsme spolu už tři roky. Někomu to přijde málo, někomu hodně, někdo to neřeší, ale já vím, že já s tebou chci být co nejdéle to půjde. Proto se tě teď ptám. Uděláš ze mě ještě šťastnějšího chlapa, než jsem teď a vezmeš si mě?" Brečela. Nahlas brečela a horlivě přikyvovala. Objali jsme se a odebrali jsme se do rakety, kde si můžeme sundat obleky a já jí konečně nasadil prsten na její drobnou ručku. Vrhla se mi kolem krku a dlouze mě políbila. Teď. Právě teď, jsem vyhrál všechno štěstí vesmíru.
