Zánik: Dívka Drak

Kapitola XXIX - Krvežízniví 3. část

Silla

Celá vesnice byla ohraničena ostrými dřevěnými kůly. Za vysokou bránou na nás vykukovali dvě hlavy, asi strážců. Dívka se zahalenou tváří přistoupila až k masivní bráně a udělala nějaké gesto rukou, strážci jen pokývali hlavou a otevřeli bránu. Nám se naskytl překrásný pohled na celou vesnici, dokonalá souhra celého jejího obyvatelstva. Kromě dětí se po vesnici nikdo nepotuloval, každý měl nějakou práci, nebo se věnoval jiným záležitostem.
„Felčara!“ Zvolala dívka, která se nám před chvílí klaněla v lese. Přiběhl k nám postarší muž a začal si Taeta pečlivě prohlížet.
„Je to poloviční z osady Vrchní, že?“
„A-ano“ odpověděla jsem.
„Nevím zda-li to přežije, Poloviční kousnutí vlkodlaka berou jen velmi těžce.“ Pronesl a opět upřel pohled na mladíka topícího se v bolestech a křečích. „Odneste ho ke mně do domu, prosím.“ Řekl a lidé, jenž drželi Taeta na nosítkách se rozešli směrem, který jim udal felčar.
„Jaká je šance, že přežije?“ přiběhla k nám Liet se zármutkem a slzami na krajíčku.
„Mizivá slečno, ale slibuji vám, že udělám co bude v mých silách.“ Obě jsme na muže pokývali hlavami a obrátili zrak na zahalenou dívku. Pokynula nám rukou abychom ji následovali.
„Musím vás předvést před alfu. Mého otce. Nebojte se, je hodný.“ Pronesla, zastavila se a stočila pohled na mne, Liet a Aleka. „Čeká na vás už dlouho.“ Dodala.
Proč na nás čeká? otázala jsem se sama sebe a po očku se koukla na Tygru za mnou. Ta se na mě ustaraně koukala ale nic neřekla. Procházeli jsme dlouhou cestou středem vesnice, až jsme se ocitli před obrovským rudě zbarveným stanem a zlatou výšivkou podél vchodu.  Dívka se na nás otočila „Prosím. Nemluvte dokud vás nevyzve. Jste v jistém vyšším postavená než můj otec, ale mohl by to považovat za neuctivost k jeho osobě.“ Pomalu ale jistě jsem já, Tygra a Liet vcházeli do stanu, Alek s Artosem zůstali stát venku. Nevím proč ale nikdy jsem se ho na to neptala. Celá zem stanu byla pokryta kožešinami, a uprostřed stál velký trůn. Na něm seděl svalnatý muž středního věku, oděný pouze v kalhotách a botách. Modré pronikavé oči, stejné jako dívčina s kápí a černé krátké vlasy. Široce se na nás usmál a seskočil z vysokého trůnu. Ladným, pomalým krokem došel až k nám a začal si nás bedlivě prohlížet. Najednou se zamračil a zvedl zrak k jeho dceři.
„Jen dvě otázky. Kdo jsou a proč jsi je přivedla?“ opět se zrakem přemístil na nás a doširoka se zasmál.
„Ona je princezna Edurijská, držitel meče Nástupců, dračí dívka a také dokázala zabít Triana. Je to sice smutná zpráva, ale alespoň máme jisto, že už nezabije nikoho dalšího.“
„A ta druhá?“
„To je Poloviční z osady Vrchní, dvojče kluka, kterého poranil Trian.“ Neodpustila jsem si vzdech údivu. Jak to všechno ví?
„Odkud to všechno víte?“
„Vrchní nás informovala o vašem brzkém příchodu a požádala nás abychom vám neublížili.“ Otočila se k nám dívčina.
„No tak Monet, je neslušné se nepředstavit!“
„Uff…“ odfrkla si a pokračovala „Já jsem Monet dcera alfy Dorina, pána vlčí vesnice.“
„Vítám vás tady princezno, čekáme tu na vás už dlouho! Musíte nám pomoci!“
„S čím?“
„S nynějším takzvaným králem. Odchytává nás jako divou zvěř, mučí a ty silnější z nás odevzdává Temnému Králi.“ Vysvětloval mi Dorin.
„Ale jak vám mohu pomoci? Jsme jen malá družina.“
„Je tu pár vesnic Vrchních, ale potřebujeme někoho, kdo nás spojí a povede. Jste ochotna nám pomoci?“
„Nejen to, nikdo v Edůrii nebude trpět kvůli hamižnosti a zlobě samozvaných pánů a králů!“ skoro jsem na něj křičela.
„Pojďte prosím za mnou, oznámíme celé vesnici navrácení svobody!“ zase se doširoka usmál. Je to sice veselý chlapík ale také rozený vůdce a určitě by dal život za svůj lid.
Následovala jsem ho úzkými uličkami vesnice. Došly jsme až na malé volné prostranství. Ještě před hlavním stanem Monet něco šeptala pár malým dětem, které se rozutekli všemi směry. Lidé se shromažďovali na prostranství.
„Představuji vám naši dlouho očekávanou zhmotněnou svobodu! Toto je Princezna Edurijská, jinak řečeno dračí dívka. Rozprchněte se po všech vesnicích Vrchních a oznamte jim náš brzký útok na Zrádného!“ Křičel tak, až jsem měla dojem, že přijdu o sluch, ale musel křičet tak, aby ho slyšeli všichni. Několik lidí se z davu oddělilo, pak jsem je zahlédla jak někteří odjíždí na koních, někteří ve vlčí podobě.

S Dorinem a Monet jsme se vrátili do velkého stanu. Tam jsem se dozvěděla, že vyslal pár lidí aby shromáždili veškeré vzbouřence tady ve vesnici. Ještě ten den, se započali přípravy. Z kováren se ozýval libový zvuk dopadaní kladiva na kus kovu. Ženy pobíhali po vesnici a shromažďovali potraviny a oblečení. Mají v plánu zaútočit tak rychle? Kdo ví, celý plán jsem se nedozvěděla.

_____________
Ahoj, tak jsem se vrátila :) máte tu poslední část Krvežíznivích :)

Na obrázku je Monet bez zakrytého obličeje :)

Uvidíme se snad zase zítra, tak zatím! :) Dobrou noc :)