Procházela jsem se parkem. Čekala jsem tu na kamarádku, která měla přijít už před půl hodinou. Pak mi zavolala, že nemůže přijít, protože má horečku. "Ach jo" řekla jsem si pro sebe. Seděla jsem na lavičce, a přemýšlela, co budu ty tři hodiny, které jsme měli strávit v nákupním centru, dělat. Vydala jsem se do kavárny. Cestou jsem si prohlížela nové příspěvky na instagramu a najednou jsem do někoho narazila. Padala jsem na zem a on mě v poslední chvíli chytil za ruku. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem me. "Jo promiň. Koukala jsem do mobilu a neviděla jsem na cestu . Moc se omlouvám" "To je v pořádku. Jinak já jsem David." řekl a usmál se na mě. " Já jsem Zuzka" řekla jsem a úsměv mu opětovala. Pak jsme se pustili do řeči. Zjistili jsme, že máme spoustu věcí společných. Nevím jak se to stalo, ale najednou jsme se dostali k altánku, před kterým, byla kašna, u které hrála hudba. Bylo to to nejromantičtější místo v celém parku. "Smím prosit?"zeptal se mě. "Ano maestro" odpověděla jsem a začali jsme se smát. Přála jsem si, aby tenhle moment nikdy nepřestal. Byl moc pěkný a milý a docela se mi líbil. Myslím David ne ten moment :-).Najednou se mi rozezněl mobil, protože volala mamka, tě už je na čase vrátit se domů. "Ahoj Davide"rozloučili jsme se a pak už jsem pospíchala směrem k domovu. Cestou jsem přemýšlela, jestli Davida ještě někdy potkám. Já husa jsem si na něj ani nevzala telefonní číslo. A ani nevim, kde bydlí. Nezbývá mi než se modlit, abych ho ještě někdy viděla.
Tak doufám že se vám moje psaní líbí. Když tak mi napište jestli má pokračovat nebo ne.
