"Budeš mi strašně chybět!" Vykřikla Beth, moje nejlepší kamarádka, a přitáhla si mě do medvědího obětí. Nejspíš jsem jí chyběla už teď soudě podle toho, že už po deseti sekundách v jejím stisku jsem sotva lapala po dechu. Taky jsem jí objala a pak jsem se s rezervovaným úsměvem odtáhla.
"Ty mně taky. Ale neboj, za měsíc se uvidíme," ujistila jsem ji a Beth s mírným přikývnutím odešla.
Plán byl více než jasný. Dovolená s mojí kamarádkou Mettie a rodiči začínala hned devatenáctého června, kdy jsme měli odletět. To ale taky znamenalo, že jsem se musela vyrovnat s rekordním počtem písemek během dvou týdnů, ale po těch dvou týdnech už přišel ten očekávaný stav - odjezd ze školy dřív a prodloužení prázdnin. Jediné co mě od toho však dělilo bylo sbalení koleje a nekonečné loučení s přáteli. Jen za dnešek se jich tu stavilo kolem desíti - a to se s většinou z nich ani nebavím. Ale teď, když konečně po několika hodinách odešla i Beth, tak jsem konečně byla sama.
Nebo alespoň na chvíli.
Ozvalo se jemné zaklepání a hned po něm i rozpačitý hlas Aidena.
"Můžu dál?" Zeptal se a já se na něj otočila. Odpověděla jsem mu mírným pokývnutím a vrátila se k balení věcí. Snažila jsem se soustředit na to, kolik si mám s sebou do Itálie vzít tílek a ne dumat nad tím, proč si můj dobrý kamarád a zároveň jediný příslušník opačného pohlaví, který okupoval mé myšlenky už nejspíš rok, vybral právě tuhle chvíli, aby se se mnou rozloučil.
Celý týden si mě ani nevšímal a teď je tady, den před mým odjezdem. V mém pokoji.
Kde jsme se shodou okolností právě ocitli sami.
"Nechceš pomoct s balením?" Zeptal se a přistoupil k mojí posteli, kde jsem se právě prohrabovala hromadou tílek.
Podívala jsem se na něj zpod řas a zahlédla jeho lehký úsměv spolu s rozzářenýma modrýma očima.
"To by bylo super," odpověděla jsem a s úsměvem jsem se otočila zpátky k hromadě. Přikývl a zašel do koupelny.
Dalo by se říct, že jsme tak sehraný tým, že nepotřebujeme ani slova, ale to rozhodně nebyl ten důvod proč tady panovalo to zvláštní ticho. Něco mezi námi bylo, něco většího než přátelství ale zatím menšího než vztah. Ale ani jeden z nás nevěděl, jak s tím naložit a teď tady byla poslední chvíle, kdy jsme měli možnost s tím něco udělat, než se celé prázdniny neuvidíme.
Mohla bych tvrdit, že jsem nervozní, ale to bych situaci značně podhodnotila.
Byla jsem vyděšená.
Aiden mi přinesl věci z koupelny a já se chtě nechtě musela snažit udržet všechny moje pocity na uzdě. Sbalila jsem to, co přinesl do tašky zvlášť a nevšimla jsem si, že Aiden míří k jednomu šuplíku vedle skříně, aby mi přinesl další věci.
"Ehm, Beth?" Řekl váhavě a já se na něj zvědavě otočila. V rukách držel moje růžové kalhotky s nápisem "funny cow" a připitoměle se u toho usmíval. Okamžitě jsem zrudla a vyrazila k němu, abych mu kalhotky sebrala. Ušklíbl se na mě a vyrazil pryč ode mě na opačnou stranu pokoje.
"Myslím, že si je nechám, ta barva mi jde dobře k očím," řekl a dál přede mnou utíkal.
"Máš modré oči, pitomče," vykřikla jsem a snažila se ho dohnat. Už jsem byla skoro u něj, ale jakmile jsem se natáhla pro ten ztrapňující kus prádla, tak uhnul a poodešel kousek dál ode mě.
"No tak, Aidene, nech toho!" Vyjekla jsem a začla se smát.
"Proč? Já se zrovna začal tak bavit," poškádlil mě a taky se smál. V nestřežené chvíli jsem mu skočila na záda a snažila se dosáhnout na jeho ruku, ale šikovně mě odstrčil ramenem a zároveň mě ze sebe shodil dolů. Odhodil kalhotky stranou a mě popadla krátkodobá radost z toho, že jsem vyhrála.
Aiden mě však chytil za ruce, které jsem ještě pořád měla omotané kolem jeho krku a přirazil je na zeď za námi. Asi dvě sekundy mě omámil naprostý šok, ale hned jsem se vzpamatovala, když jsem viděla jeho výraz. Už nežertoval. Propletl naše prsty a moje ruce zvedl až nad mou hlavu. Byla jsem uvězněná, ale pro jednou mi to nevadilo. Podívala jsem se do jeho očí a čekala jsem, co udělá. Podíval se na mě se zvláštním cosi, co se podobalo směsici úcty, radosti a něhy.
A pak mě prostě políbil. Byl to jemný polibek, takový, že jsem skoro necítila jeho rty na mých ale zároveň jsem je vnímala každým kouskem mého těla. Ochutnával mé rty jemně a pomalu a já s každým kouskem jemnosti chtěla víc.
Najednou jeho rty přitvrdily, jeho jazyk si našel cestu do mých úst a vyslal do mého těla výbojový proud. Snažila jsem se osvobodit své ruce a přitáhnout si ho blíž, ale on nepovolil a byl tak jediný, kdo měl nad touhle situací kontrolu.
Líbal mě horečnatě a naléhavě, jako kdyby tohle bylo to jediné, co kdy chtěl, ale dostal to pouze na určitý čas, který měl brzy vypršet. Málem se mi podlomila kolena, když přestal.
Pomalu jsem otevřela oči a spatřila jeho oči plné vášně, kterou však pomalu nahrazoval stud. Pomalu pouštěl mé ruce a s nimi sklonil i hlavu.
"Promiň mi to," vydechl a vyrazil rázným krokem pryč.
Omámeně jsem zůstala stát na místě a uvědomovala si, co se právě stalo. Pomalu jsem se po zdi svezla na zem a moje myšlenky začala okupovat jistá děsivá jistota.
Miluju ho.
Snažila jsem se ten fakt nějak rozdýchat, ale když se mi to nedařilo, tak jsem zavřela oči a prostě prudce vydechla.
Někdo kdysi řekl, že někdy se musíš zastavit, zavřít oči a proste věřit, že věci se samy vyvinou tak, jak nejlépe dokážou.
A to bylo v tu chvíli to jediné, čemu jsem věřila.
ČTEŠ
30 days
Short Story30 dní. Co se může stát za 30 dní? Můžete zemřít. Můžete najít sám sebe. Můžete najít lásku, štěstí ale také i bolest. Některým lidem těchto 30 červnových dnů změnilo život. I když každému trochu jinak.
