Who are the Marauders? (HP fanfikce)

Kapitola 11// Zmijozelští ví všechno

Do zad mě studily ledové kachličky a já si až po chvíli uvědomila, že vlastně ležím na zemi. Okolo mě bylo ticho, doprovázené pravidelným odkapáváním vody z rozbitého kohoutku. Konečně jsem s námahou rozlepila víčka a rozhlédla se kolem. Na podlaze vedle mojí hlavy, byla šmouha od krve, stejně jako na protější stěně.

Připadala jsem si hrozně slabá, celé tělo mě bolelo. Je až neuvěřitelný, že jsem všechny ty rány přežila. Pomalu jsem se zapřela o zem a zvedla do sedu. Sykla jsem bolestí a všimla si, že mám zlomený i malíček. Opřela jsem se o chladná umyvadla za mnou a bolestně vydechla. Prstem jsem si přejela po čele. Měla jsem tam krvavou otevřenou ránu. Bolestí jsem se kousla do rtu.

Po chvilce posedávání na studené podlaze jsem se zvedla na nohy. Docela mě překvapilo, že to šlo tak lehce. Moje uniforma byla místy pomačkaná a na pravém rukávu vyčníval velký rudý flek.

Pomalými krůčky jsem se došla před špinavé umyvadlo. Zděsila jsem se, když jsem uviděla svůj odraz. Z čele se nezastavitelně valila krev a na čelisti se mi tvořila velká barevná modřina. Vypadal jsem jako po rvačce s krvežíznivými pitbuly. A navíc mám zlomenou čelist, která mě příšerně bolí.

Špinavou rukou jsem odšroubovala kohoutek. Už jenom z pohledu na průzračný proud se mi udělalo líp. Voda vždycky dokázala vyléčit všechny moje zranění. je to docela užitečný, zvlášť když mě teď napadla děsivá Zmijozelka.

Sundala jsem ze sebe zmačkaný hábit a odhodila ho stranou. Rozepla jsem několik knoflíků košile a nahnula se nad umyvadlo. Vlažnou vodu jsem si nabrala do dlaní a začala si smývat krev z obličeje.

Ucítila jsem štípání, když mi voda zacelovala tržnou ránu. Karmínově zabarvená voda odtékala umyvadlem pryč a s ní i všechna útrpná bolest. Kapky vody mi stékaly po celém mém obličeji přes zlomenou čelist. Bolestně jsem vyjekla, když mi s křupnutím kosti zapadly do sebe. Mám zase celej obličej! A to všechno jenom díky pár kapkám vody.

Zavřela jsem kohoutek a znovu pohlédla do zrcadla. Vlasy blízko obličeje byly trochu zmáčené od vody a z obličeje mi přebytečné kapky vody sklouzávaly až na krk. Na místě, kde byla před pár chvilkami krvavá tržná rána, se teď rýsovala velká modro-zelená modřina, stejně jako na jedné straně mojí čelisti. Dotkla jsem se jí prsty a sykla bolestí. Tohle jen tak neskryju. Bude to chtít dobrou výmluvu.

Pomocí hůlky, kterou jsem konečně vyndala z tašky, jsem vyčistila skvrnu od krve a narovnala zmačkaný hábit.

S vlasy spadanými do zbarvené tváře jsem přešlapovala před Velkou síní a vymýšlela nějaké dobré odůvodnění. Konečně jsem vešla dovnitř a vydala se směrem k Lily a Kim. Jen co jsem dosedla na svoje místo, všichni starostlivě vyvalili oči.

„Panebože Lar!" vydechla Lily. „Kde jsi byla? A co to máš s obličejem?" ptala se na jeden nádech.

„Nabourala jsem do dveří." zasmála jsem se a v duchu si pogratulovala za skvěle provedenou lež. Nechtěla jsem Lily lhát, ale tohle je mezi mnou a Bellatrix. A Lily by rozhodně usilovala o to, abych to nahlásila McGonagallový.

„Báli jsme se o tebe." vydechla. „Remus říkal, že jsi šla na ošetřovnu, protože ti bylo špatně. Ale Poppy říkala, že jsi tam vůbec nebyla. Bála jsem se, že to s tebou někde seklo." pevně mě objala. Lily je hrozně hodná.

„Je mi fajn." usmála jsem se pozitivně.

„Bál jsem se." pronesl ke mně starostlivý Remus. 

„Nic mi není." položila jsem mu ruku na rameno.

„To teda vidíme. Máš všude modřiny." ukázal na můj obličej James, nad čímž Lily protočila oči. Mám pocit, že je alergická na každé Jamesovo slovo.

„Opravdu, Pottere? My ostatní jsme si nevšimli." prohodila ironicky a ušklíbla se.

....

Po zbytku nudného a bolestivého dne jsem se konečně rozvalila v posteli. Byla jsem ráda, že už se mě ani Lily ani Kim neptaly na můj dnešní 'náraz do dveří'. Konečně je čas na mojí vysněnou aktivitu. Napuštění vany!

Zamknula jsem dveře od koupelny a shodila ze sebe všechno oblečení. Ještě jsem vlastně neměla tu čest vidět svoje tělo po dnešních nárazech. Jsem samá modřina.

Ve vaně jsem ležela jako naložená okurka. Snažila jsem se uvolnit, ale hlavou mi pořád běhaly myšlenky na Belltrix. Však já vymyslím nějakou dobrou odplatu!

Regulus měl dneska další hlídku po hradě. Rozhodl se, že mě přibere do party. Nojo, beze mě by se nudil. Ještě že nejsem prefektka.

........

Já a Regulus jsme jako posledně seděli na nepohodlných židlích ve vysoké věži. Konečně jsme byli sami a měli prostor si o všem nerušeně popovídat. Věž se za ty týdny vůbec nezměnila. Jak by taky mohla, když ji nikdo nepoužíval. Pořád tu byla tmavá tma a nepříjemný průvan, který foukal ze špatně utěsněných oken. Jenom jeden svícen osvětloval tuhle malou místnost a já tak aspoň trochu viděla do Regovy tváře.

„Myslel jsem, že kecá." pronesl Regulus posmutněle a pokrčil rameny.

„Kdo?" zeptala jsem se trochu udiveně a nechápavě se zamračila.Regulus si se zájmem prohlížel mojí otlučenou tvář.

„Bellatrix. Po Zmijozelu se rozneslo, že ti udělala tohle." odfrknul si naštvaně a ukázal na moje modřiny. Bellatric je vážně frajerská, že se pochlubila. To se ale dalo čekat.

„Bohužel jo." přikývla jsem a ledabyle pokrčila rameny.

„Jak se to vlastně stalo?" nechápavě nakrčil obočí. Ono totiž, kde by mě mohla za normálních okolností takhle zmrzačit? Na veřejnosti asi ne.

„Při hodině mi bylo špatně a tak jsem se chtěla jít trochu probrat do umýváren. Přišla tam Bella a já tak trochu nebyla ve svý kůži." přiznala jsem poraženě. Možná je divný Regulusovi věřit, protože je ve Zmijozelu a známe se jenom měsíc. Ale připadá mi, že mu můžu důvěřovat. Naše přátelství je jiný než všechny ostatní.

„Ale jsem v pohodě. Žiju, to je hlavní." uchechtla jsem se a Reg mě přejel káravým pohledem.

„Nedělej si z toho srandu." zamračil se.

„Pardon."

„Bellatrix vyprávěla, co ti udělala. Proč máš jenom modřiny? Představoval jsem si, že budeš vypadat o dost hůř."

„Cením si tvého komplimentu." hraně jsem se chytla za srdce.

„Neodpověděla jsi."

„No jo." protočila jsem oči.  „Víš, jak jsem ti říkala, že ovládám vodu?"

Regulus přikývl.

„No, takže jediný, co mi hojí rány a zranění je voda. Většinou se to hodí při setkání s psychopatickejma čarodějkama." poukázala jsem na svůj obličej a zasmála se.

„To víš, se zlomenou čelistí bych po hradě nechodila."

Na chvíli se mezi námi rozhostilo ticho.

„Mám tě ráda, Regulusi. Seš můj nejoblíbenější Zmijozelák." přerušila jsem ticho a podívala se do Regových zelených očí.

„Já tebe taky, Nebelvírko."

------

Rozhodně budu ráda, když mi do komentářů napíšete svůj názor. Jakýkoli připomínky nebo i co byste zlepšili. Beru všechno. Doufám, že aspoň někomu dělá tenhle příběh radost stejně tak jako mně.

S láskou Tara