Rozhodnutí

7.Kapitola

Po cestě k řece na mé oblíbené místo jsem se o Mettym dozvěděla pár věcí kterè jsem vážně nečekala. Například to že mu je 17 a má už i vlastní firmu, ve 12 letech přišel o otce, má mladší sestru které je 6 a je vážně nemocná potřebuje jít na transplantaci srdce. Na všechno byl sám s mamkou. Bylo mi ho strašně líto. Ale má můj obdiv že to takhle zvládl na jeho místě bych se nechtěla ocitnout. Po 15 minutách jsme dorazili ba mé oblíbené místo. Moc lidí o něm neví a proto ho mám tak ráda je to blízko řeky jsou tu pouze 2 lavičky, kousek dál je cesta jinak nic. „Proč zrovna tady?" „Víš někdy je fajn vypadnout z města od toho všeho a být sám, odreagovat se od toho všeho. Sice tohle není nějak velké město ale i tak je tady dost městského ruchu." Sice mě asi nepochopil ale to mi nějak nevadí. Prostě každý má svoje. „Musím ale uznat že je tady hezky, začínám tě chápat." byla jsem ráda že mě pochopil. Opět jsem vytáhla cigaretu z krabičky a zapálila si. Metty na mě koukal na nějakého vraha. „Co je? Proč tak čumíš?!" ofrkle jsem na něho vychrlila. „Jak dlouho už kouříš?" téhle otázky jsem se bála. Co mu mám říct?! Mám se přiznat nebo mu zalhat? Rozhodla jsem se nakonec pro tu horší variantu, vysrala jsem se na to a řekla pravdu. „Už od mých 12ti let." Tohle jsem asi neměla dělat. Z ničeho nic se na mě podíval, vykulil oči a otevřel pusu. Asi čekal že mu něco do ní vlítne. A pak přišel jeho srdce rvoucí proslov. „Od 12ti let? Sakra kde jsi na to brala peníze? Uvědomuješ si že si ničíš zdraví? Co ti to dává? Připadá ti normální platit 100,- za to aby jsi do plic tahala nějaký blbý kouř? Proč vůbec kouříš? Přemýšlela si někdy nad tím že s tím skončíš? "
Když konečně dokončil svou poslední otázku mohla jsem mu lehce a rychle odpovědět. „Neříkal si že mě budeš vždy brát takovou jaká jsem? " Najednou se zarazil a čuměl jak idiot. „No jo, říkal a pořád si za tím stojím ale...ale...ale..." najednou se zakoktal a já mu skočila do řeči. „No vidíš Metty tak drž piču." Jeho pohled začal směrovat na mě a pak mě chytl za ruku a s úsměvem dodal „Už ji držím." v tu chvíli jsem mu věnovala pohled typu "Jdi do hajzlu" a to asi byla jeho poslední kapka a propukl v neuvěřitelný záchvat smíchu. Snažila jsem se hrát uraženou ale moc mi to nešlo když se smál pomalu 5 minut v kuse takže jsme vypadali jako dva blázni sedící vedle sebe se záchvatem smíchu. Jeste že nás nikdo neviděl aspoň doufám. Když jsme se konečně dosmáli nastalo ba menší chvíli ticho. „Hele Margo Já netušil že dokonce mluvíš sprostě." řekl mi s úsměvem na tváři. „No jo jsem zkažená skrz na skrz." lehce jsem se pousmála. „Fakt? Kdy vypršela doba trvanlivosti? " prostě si musel rýpnout. „Heeej nejsem jídlo ani pití, nemám žádnou dobu trvanlivosti." „Nè promiň takhle jsem to nemyslel ale myslel jsem to tak jako od jaké doby zapadáš mezi tu tzv. zkaženou mládež?" V duchu jsem začala přemýšlet od kdy to teda bylo. „No ono he to vlastně od doby kdy kouřím." řekla jsem né moc pyšně. Jenom přikývl. V celku jsem byla překvapená těšila jsem se zase na jeho přednášku o tom jak jsem hrozná. Tak snad příště. „Nechci ti nic říkat ale neříkala si že půjdeš jenom na 5 minut?" řekl s úšklebkem na obličeji. „Jako pokud tě už otravuju tak klidně můžu jít." mezitím co jsem mu odpovídala balila jsem si mobil, cigarety a přehoz. Vlastně věci které jsem měla na lavičce. Když už jsem vstala a chtěla jít chytl mě za ruku. „Ne prosím nechoď, já to tak nemyslel. Chci být s tebou prosím, zůstaň tady ještě sennou." posmutněl. Otočila jsem se k němu zpátky čelem. Nevím co mě to propadlo a kde se to vůbec ve mně vzalo ale prostě jsem ho obejmula. Bylo mi v jeho objetí tak dobře. Přála jsem si aby tahle chvilka nikdy neskončila. Připadala jsem si najednou úplně jinak tak bezstarostně, bez nervů, naprosto uvolněná. Jako kdyby jsme byli jen my dva nic jiného na světě.