Mysterious Queen - DOKONČENO

Zpět k rodině

Probudily mě vlny narážející na stranu lodě. Pomalu jsem si sedla a odhrnula jsem si vlasy z čela. Cítila jsem se hrozně unavená a po včerejší noci ještě otřesená. Když jsem si vzpomněla na tu zrůdu, naskočila mi husí kůže.,,Kdyby to George nestihl včas..." Zavřela jsem oči a praštila sebou do peřin. Neměla jsem energii o tom ted' přemýšlet. Rozhodla jsem se, že do oběda budu jenom ležet v posteli a na nic nemyslet. Moje plány však zhatilo zaklepání na dveře.,,Vaše Veličenstvo? Smím vstoupit?"ozval se za dveřmi hlas George. Povzdechla jsem si a posadila se na postel. Trošku jsem si upravila vlasy a složila si ruce do klína.,,Vstupte." George opatrně otevřel dveře a nakoukl do mé kajuty. Trošku jsem se pousmála a kývla hlavou na důkaz, že opravdu může vejít.,,Odpust'te mi, že ruším, ale už bude oběd a chtěl jsem se zeptat jestli vám má Francoise přinést jídlo sem nebo budete jíst na čerstvém vzduchu.",,Děkuji. Jste milý, ale budu jíst pro dnešek uvnitř." George udělá pár kroků ke mně a nervózně si pohrává s prsty na rukou.  Ppvzdechnu si a opřu se o zed'.,,Tak mluvte." Georgevi se očividně uleví a sedne si vedle mé postele do křesla.,,Měl jsem o vás starost. Ta včerejší záležitost.."Odvrátím od něj tvář a zavřu oči. Nechci vzpomínat na to jak mě skoro znásilnili.,,Odpust'te. Nechci vás trápit, ale jenom se chci ujistit, že jste v pořádku. Přeci jen mi vás svěřil Christopher a já si nikdy neodpustím, co se mohlo stát kdybych nepřišel včas." Georgeovi selže hlas a skloní hlavu. Otočím se na něj a natáhnu se po jeho ruce. Stisknu ji a čekám dokud se na mě nepodívá.,,Kdyby nebylo vás, tak tady nesedí vaše královna, ale jenom troska. Jsem v pořádku jenom díky vám. Nemáte důvod si nic vyčítat. Slyšíte mě? Nic!" George se na mě s očividným přemáháním pousměje.,,Děkuji." Stisknu mu pevněji ruku a potom ji pustím.,,A ted' mi prosím nechte donést jídlo." George vstane a ukloní se. Když je u dveří, odhodlám se promluvit.,,Georgi?! O tom co se včera stalo nebudeme králi nic říkat. Řekněte to prosím i posádce.",,Zajisté, Vaše Veličenstvo."

Oběd byl výborný a později jsem se rozhodla, že si budu číst. Francoise byla u mě a pletla šál. Nevěděla jsem pro koho má být, ale podle výrazu Francoise pro někoho na kom jí velmi záleželo. Četla jsem si až do pozdních hodin dokud mi nepřišel sluha říct, že mi kapitán vzkazuje at' se připravím, protože zítra budeme už v přístavu. Po této zprávě jsem se začala i usmívat. Nemohla jsem se dočkat až uvidím děti a Christophera. Zároveň mě provázely obavy z toho v jakém stavu najdu svoji zemi.
Zbytek noci jsem nemohla spát, proto jsem uvítala když se na obloze objevily první paprsky slunce. Vyskočila jsem s postele, a protože jsem nechtěla Francoise tak brzy budit, oblékla jsem si tmavě modré šaty se zlatým lemováním sama. Vlasy jsem si prozatím jenom rozčesala. Vyběhla jsem na palubu a zadívala se na blížící se domy před námi. Francie! Můj domov! Usmála jsem se a zatočila se dokola. Ikdyž bylo ještě chladno, neměla jsem v úmyslu jít zpět do podpalubí. Naopak. Místo toho jsem se opřela o zábradlí a pozorovala jsem moře. Na palutě byl zatím klid. Jenom pár námořníků dávalo pozor na plachty a jeden byl u kormidla. Všichni se drželi v dostačující vzdálenosti, ale všimla jsem si, že se dívají jestli něco nebudu chtít. Pobaveně jsem se usmála a dívala se dál. Najednou jsem za sebou ucítila lidskou postavu a o pár sekund se po mých zádech a na ramenou rozlila vlna tepla. Otočila jsem se na usmívajícího se George. Dával přese mne pletený šál.,,Myslel jsem si, že nebudete chtít jít do podpalubí, tak jsem vám přinesl něco, aby jste nenastydla." Vezmu si kraje šálu a přitáhnu si ho blíže k tělu.,,Děkuji." Otočím se zpět k blížící se mu přístavu a George se ke mně přidá.,,Těšíte se?"zeptá se mě.,,Jistě. Je to přece můj domov. A vy?",,Těším se až uvidím krále a své přátele. Taky se těším na dobré víno a na žen..."George se zarazí a já se zasměju.,,Nemusíte se stydět. Je mi jasné na co se těšíte." George se zasměje a opře se o zábradlí.,,Nechtěl by jste mít rodinu? Tedy chci říct-nechtěl by jste mít ženu, která by na vás čekala?",,Mh..Těžko říct, protože ta žena by musela být anděl, aby to se mnou vydržela.",,Tak zlé to snad nebude.",,Nejsem vždycky, tak dobrý společník jako mě Vaše Veličenstvo zná. Občas mám zlou náladu a ne vždy umím být věrný. Popravdě, neumím to vůbec." Pootočím se na něj.,,Myslím, že pokud potkáte tu pravou, tak všechny vaše.... řekněme zlozvyky, zmizí.",,Možná." Dojde k nám rozespalý kapitán a ukloní se.,,Vaše Veličenstvo. Chtěl jsem vám jenom zdělit, že za hodinu budete v přístavu.",,Děkuji, kapitáne." Ukloní se a odejde.,,Půjdu se upravit, aby mě král takto neviděl." Otočím se a jdu ke schodům do podpalubí.

Když nasednu do kočáru a jedu ulicemi Paříže, slyším svůj lid jak mě vítá. Vykloním se, abych jim zamávala, ale většina toho co vidím mě zaskočí. Polovina lidí je bud' nezdravě vychrtlá a nebo mají nějaké zranění. Snažím se udržet si svůj úsměv a mávat jim. Když se blížíme branám do paláce, zase si sednu.,,To je strašné,"vydechnu.,,To dokáže začínající válka,"řekne mrzutě George.,,Teprve začínající? A jak to bude vypadat když se to zhorší?"zeptám se a bojím se odpovědi.,,Pokud mohu Veličenstvo, dám vám radu. Jestli opravdu tahle válka bude pokračovat, tak nechod'te mezi lid.",,Jak bych nemohla? Je to přeci můj lid,"namítnu.,,To jistě, jenomže válka si vždy vybere svoji daň. Jak na prostém lidu, tak i na vás. A nikdy nevíte co budete muset obětovat." Chvíli přemýšlím nad slovy George, ale hodím je za hlavu v okamžiku kdy uslyším křičet Lizí. Kočár zastaví a já ihned vystoupím. Edmund, Lizí, Madelaide, ale už i malý Phillip s Laetitie běží ke mně. Kleknu si a všechny silně obejmu. Potom je zahrnu polibky.,,Tolik jste mi chyběli,"řeknu a znovu je silně objímám.,,I vy nám,"řekne mi Edmund, který mi příjde už neuvěřitelně dospělý. Nemůžu uvěřit, že má teprve devět let.,, Otec na vás čeká v trůnním sále,"řekne mi Edmud. Pohladím ho po tváří a narovnám se.,,Dobrá. Jděte ted' do svých komnat, ale večer se spolu najíme a potom mi budete vyprávět co jste všechno dělali za tu dobu co jsem tu nebyla, dobře?" Všichni přikývnou a se svou vychovatelkou, která celou dobu stála bokem, odejdou. Výjdu schody a procházím chodbami. Všude je klid a nikoho nepotkávám. Dojdu ke dveřím do trůnního sálu. Vydechnu a otevřu si dveře. Uvidím záda Christophera. Udělám pár kroučků a zastávím se.,,Christophere?" Můj manžel se na mě otočí. Vypadá tak majestátně a krásně.,,Tolik si mi chyběla, "řekne. Rozběhnu se k němu a silně se obejmeme. V jeho náruči vím, že at' se stane cokoli, spolu to zvládneme.