they don't know about us x lrh | CZ |

12

24. ledna 2016 – pohled Luka

"Konečně zase doma," zasmál se Mike nadšeně, když kolem mě procházel, aby si mohl vzít svůj kufr. Kývnutím jsem mu dal za pravdu a bez toho aniž bych na něho čekal, jsem se s Calumem po boku a mým kufrem v ruce vydal do letištní haly. Usmál jsem se na pár fanoušků, kteří tam stáli, ale jejich směrem jsem se nevydal. Raději jsem sklopil hlavu a dál kráčel směrem dopředu. Nechápal jsem, proč se tolik těším na to, až budu konečně doma.

Nechápal jsem to do té chvíle, než do mě Calum drkl se slovy: "Podívej, kdo ti přišel."

Nechápavě jsem se podíval před sebe. Na rtech se mi okamžitě zformuloval úsměv, když jsem viděl Roxy, jak ke mně běží.

Kufr, který jsem stále svíral v ruce, jsem nechal padnout na zem a rozevřel jsem náruč. Nestihl jsem ani cokoliv říct a už jsem stál s Roxy, která měla obmotané nohy kolem mého pasu a rukama mě pevně objímala kolem krku, v náruči. Držela mě tak, jakoby se snad bála, že jí pustím.

"Luku," vydechla nadšeně tím jejím andělským hlasem a já jsem si nebyl ani za nic jistý tím, zda to pouze předstírá, nebo zda je její nadšení upřímné. Nicméně mě jsem se musel zachvět nad tím, jakým způsobem moje jméno řekla.

"Taky tě rád vidím," šeptl jsem ji do ucha. Narovnala hlavu a já ji tak mohl po několika týdnech konečně zase políbit, čemuž se, jak se zdálo, ani trochu nebránila.

Nebylo to tak, že bych k ní něco cítil. To nikoliv. Ale zbožňoval jsem každou chvíli, kdy jsem ji mohl políbit. Zbožňoval jsem každou chvíli, kdy jsem ji měl u sebe.

"Už mě pusť," odtáhla se ode mě se širokým úsměvem na tváři. Neměl jsem tušení, jak dlouho jsme tam takhle mohli stát, ale učinil jsem tak, jak řekla.

Omámeně jsem sledovala každý její pohyb. Nemohl jsem z ní jednoduše spustit oči. To její drobné gesto, když si tím jejím osobitým způsobem ladně přehodila vlasy na jednu stranu, zatímco na mě hleděla tím svým roztomilým pohledem - to bylo něco, co jsem zbožňoval, aniž bych si to kdy přiznal.

"Proč na mě tak koukáš?" nadzvedla nechápavě obočí, zatímco ke mně přistoupila. Položila ruce na mé boky a mnou jakoby projel elektrický proud.

"Já jen," oblízl jsem si ret, zatímco jsem ji prsty prohrábl vlasy, "opravdu tě rád vidím."

Všiml jsem si červených tváří, které po mých slovech měla, což mě v duchu donutilo se usmát, a tak jsem ji dal ještě letmý polibek na tvář. Rozpačitě mě chytila za ruku a hlavou kývla směrem ven z haly. Beze slov jsem popadl kufr, který vedle nás stále stál, a se spokojenými výrazy ve tvářích jsme se chystali se jít společně domů.

***

Vešel jsem do kuchyně, kde jsem viděl stát Roxy u kuchyňské linky. Soustředně četla recept v mobilu, a tak si ani nevšimla mé přítomnosti. Obě ruce měla zaměstnané, takže si nemohla upravit ani pramen vlasů, který ji z drdolu padal přímo do očí.

Se zájmem jsem se opřel o futro dveří, založil si ruce na prsou a pobaveně ji sledoval.

"Buď vstup a pomoc, nebo jdi," otočila se ke mně prudce a mně by krve nedořezalo, jak jsem se lekl. Ještě vteřinu předtím jsem si byl jistý, že si o mně nevěděla.

"Myslím, že raději budu jenom přihlížet," odpověděl jsem, díky čemuž protočila očima, "o co se tady vlastně snažíš?" Jen, co jsem tuhle otázku dořekl, po mně hodila špinavou utěrku, kterou jsem bez sebemenších problémů stihl chytit.

"Calum má zítra tu oslavu narozenin," zhluboka se nadechla, snažíc se uklidnit, "a s Liz jsme se domluvily, že mu upeču dort, protože je to osobnější, než kdybychom ho koupili."

"Milé," nakrčil jsem nos. Pomalu jsem k ní přistoupil a přes rameno ji nahlédl do mísy, ve které se nacházelo pravděpodobně čokoládové těsto. Bez ostychu jsem do něj namočil prst, který jsem si následně oblízl.

"Hemmingsi," zavrčela a loktem do mě šťouchla. Provokačně jsem to udělal znovu, což ji donutilo mísu odložit. S vážným pohledem se na mě podívala. "Přestaň to užírat," dloubla mě ukazovákem do hrudi, "nebo..." rychle se snažila vymyslet, co říct, já jsem ji však přerušil.

"Nebo nic," za boky jsem si ji k sobě přitáhl, což ji, jak se dalo vyčíst z jejího výrazu, překvapilo. Stála naproti mně se zatajeným dechem a vyčkávala, co udělám.

Pravdou bylo, že jsem ani netušil, co mám v plánu udělat.

Část mě chtěla znovu cítit její rty na těch mých. Chtěl jsem znovu mít její tělo jen a pouze pro sebe. Ale ta druhá část mě mi to jasně zakazovala. Nemohl jsem to znovu udělat. Ne kvůli Arzaylee, u které jsem si už ani nebyl jistý tím, co k ní cítím. Nicméně jsem jí to nemohl znovu udělat. Bylo něco jiného, když se to všechno dělo na veřejnosti. To mi nemohla vyčítat, ale kdyby se dozvěděla o všem, co se mezi mnou a Roxanne odehrálo v soukromí, ublížilo by jí to. Svým způsobem. A já jsem jí opravdu ublížit nechtěl. Ale kdykoliv jsem byl ve společnosti rudovlásky, která mě zrovna propalovala pohledem, jakoby pokaždé myšlenky na Arzayleu zmizely. Jakoby ani neexistovala. Jednoduše jsem to nemohl dovolit.

"Nedokážu to," šeptl jsem, čímž jsem si vysloužil její zmatený pohled. Bez jakéhokoliv dalšího přemýšlení jsem popadl její tvář do svých dlaní a letmo jsem se otřel rty o ty její. Ty její růžové srdcovité rty, které pokaždé křičely, abych je políbil. Roxy mě váhavě objala okolo pasu, tisknouc své tělo co nejvíce na to mé. "Jsem hajzl."

"To jsi," vydechla, načež naše rty sama spojila v polibek. A stejně tak dlouho jako trval ten polibek, tak dlouho trvalo mé přemýšlení o tom, co vlastně řekla.

***

25. ledna 2016

"Mohli bychom vyrazit," nenápadně jsem rukou poklepal na své zápěstí, na kterém žádné hodinky nebyly, a tak to ztrácelo na efektu.

"Nemohu jít bez trika," odfrkla si, když se přehrabovala v šatně ve svých věcech. Hlasitě jsem si povzdechl a hodil sebou na postel.

Zaujatě jsem pozoroval strop, přičemž jsem naslouchal jejímu klení, které stejně nešlo přeslechnout, ať se snažila být potichu, jak se snažila.

Po chvíli jsem vstal, kráčejíc do obývacího pokoje, kde jsem měl položenou akustickou kytaru. S nadšenými jiskřičkami v očích, jsem ji popadl a začal brnkat jednu z mých oblíbených písniček. Ještě hodnou chvíli jsem jen tak stál na místě a v tichu broukal melodii písně, kterou jsem zrovna hrál, když se za mnou ozvalo hlasité odkašlání.

"Tak co? Mohu jít takhle?" optala se Roxy, která stála ve dveřích s rukama v bok.

Celou jsem si ji změřil pohledem. Snad nikdy, až do této chvíle, jsem ji takhle neviděl.

Černá sukně, která odhalovala její dokonalé nohy. Bílé krajkované triko s tříčtvrtečním rukávem, jehož výstřih dokonale odhaloval její přednosti. Ale i přesto to nevypadalo vyzývavě, jak by si někdo mohl myslet. Svým způsobem to vypadalo elegantně. A nakonec černé páskové sandály, nad kterými jsem překvapeně zamrkal. Nikdy jsem ji neviděl v jiných botách, než byly converse nebo vans. Nakonec vlasy, které měla volně rozpuštěné, a konečky se mírně stáčely do vln, jí pouze dodávaly na roztomilosti.

Ač jsem miloval její styl oblékání, které bylo tolik podobné tomu mému, musel jsem sám sobě přiznat, že vypadala tak nevinně a dokonale, že jsem z ní ani nechtěl pouštět pohled.

"Luku?" probrala mě z obdivování její výzoru. Všiml jsem si její nechápavé tváře. Očividně stále čekala na můj názor.

"Promiň," odkašlal jsem si, "já jen... jo, jasně. Sluší ti to."

"Dám na tebe, ale jestli lžeš," výhružně před sebou zašermovala prstem, "tak si mě nepřej."

Vlastně jsem z části opravdu lhal. Řekl jsem ji, že jí to sluší. Ale už jsem ji neřekl to, jak nádherná je.