Rozhodnutí

8.Kapitola

Methew
„Nechci ti nic říkat ale neříkala si že půjdeš jenom na 5 minut?" řekl jsem s úšklebkem na obličeji. „Jako pokud tě už otravuju tak klidně můžu jít." mezi tím co mi odpověděla si balila všechny věci které měla na lavičce zpět do kabelky. Zamrzelo mě to, že já debil jsem nedržel hubu. Začal jsem toho litovat a tak jsem na ní spustil vodopád omluv. Pak se je mně otočila čelem a objemula mě. Tohle jsem od ní vůbec nečekal. Ale byl jsem za to velmi rád. Byla to jedna z mých nejkrásnějších chvil. A v tu dobu jsem si uvědomil 'Sakra já ji musím mít! Za každou cenu!' Jsem sice asi blázen ale je to tak. Věděl jsem že tomu musím dát čas, nechci ji vystrašit. Když jsem cítil že pomalu pouští dolů ruky z mého těla bylo mi v celku na nic. Přál jsem si aby těhle chvil bylo víc a aby byli delší. Stejně tak jsem měl nutkání ji políbit ale věděl jsem že nemůžu. Když si zpátky sedla na lavičku spadl mi kámen ze srdce, že tam semnou zůstává. „Jak že se vlastně jmenuješ?” v tu dobu se na mě podívala a propalovala mě pohledem. „Jako to mi chceš říct že jsi zapomněl moje jméno?” lehce jsem se pousmál. „Ne takhle jsem to nemyslel, jako se jmenuješ celým jménem?” „Margot Measson” když mi řekla své příjmení vzpomněl jsem si na dnešní ráno. Z bytu ze kterého Margot vylezla, na dveřích bylo napsané příjmení Higyns. „Measson? Vždyť na dveřích od tvého bytu bylo napsané příjmení Higyns.” „Mám příjmení po otci.” v tu chvíli jsem si uvědomil že by bylo fajn se dozvědět víc o ní a její rodině. „Margo povídej mi víc o sobě a tvé rodině. ” pobídl jsem ji. Svůj pohled začal směrovat na mě. Sedla si z boku lavičky do tureckého sedu, vytáhla si cigaretu a zapálila si. „Takže jmenuji se Margot Measson, narodila jsem se 3.Září 1999, moje matka se jmenuje Rose Higyns, pracuje jako cestovní obchodnice tak jak já říkám, takže hodně cestuje do různých zemí a prodává různé výrobky, pracuje pro firmu Roxxxet s.r.o. a z toho vyplývá že mě vychovala babička s dědou Lily a Peter Higyns, prarodiče mi dali všechno vzdělání, šatili mě, živili mě prostě všechno. Můj otec opustil mě a mou matku když mi byl necelý rok. No a to je asi tak vše.” byl jsem rád za každou informaci o ní ale i tak jsem věděl že to není vše. Věděl jsem že ještě přede mnou něco skrývá. „Vykládej mi i nějaké zážitky s tvou rodinou.”  „Víš Metty né všechny zážitky s mou rodinou jsou šťastné ano jsou tam ale do paměti se mi zaryli spíš ty špatné.” v jejím hlase šel cítit smutek, jak kdyby se v tu chvíli něco v ní zlomilo. V duchu jsem si začal nadávat. Já debil měl jsem to nechat tak. Jsem idiot!!! Kurva to je dnes už po druhé co si takhle nadávám. Jsem prostě pičus...Bylo mi to strašně líto. Natáhl jsem svoji ruku k té její. Povolila ale stále se klepala jak kdyby bylo -20°C. Držel jsem ji za ruku ale přišlo mi že mě vůbec nevnímá. „Margo? Jsem tady s tebou a když o tom necheš o tom mluvit tak to pochopím.” Zhluboka se nadechla, pustila mou ruku, opět si zapálila. „Když mi bylo 5 umřel mi praděda v náruči, v 6ti dědovi zjistili rakovinu, v 7 mi málem umřela babička, v 8 se mamka pokusila o první sebevraždu, v 10 se manka pokusila o druhou sebevraždu, když mi bylo 12 manka si našla přítele pak s ním otěhotněla nakonec potratila, ve 14 se pokusila o svou třetí sebevraždu mamka.” když domluvila začali se ji kutálet jedna slza za druhou po obličeji. Přisedl jsem si blíž k ní a obejmul ji. Objetí mi doplatila. Jenom jsem ji držel v náruči a ona plakala. Po chvilce se ode mě kousek odtáhla. „Tyhle chvilky se mi zaryli do paměti nejvíc. Je toho víc ale tyhle byli pro mě obzvlášť těžké.” muselo TP být pro ní hrozné. „Margo už je to pryč, jsem tady s tebou a nikam neodejdu. Neplač, úsměv ti sluší mnohem víc. ” snažila se pousmát. Poznal jsem že to je ten falešný úsměv ale jsem rád že se snaží z toho dostat. Chvíli mezi námi panovalo ticho. Pak se na mě opět podívala těma jejíma ubřenýma očkama. Vypadal v celku vtipně okolo očí měla rozmazanou řasenku a linky. Připomínala mi pandu. Strašně moc jsem se chtěl smát. Chvilku jsem to vydržel ale pak jsem myslel že se snad počůrám smíchy. „Co ti jako připadá k smíchu? ” zeptala se v celku nasraně. „Počkej” poručil jsem ji. Vytáhl jsem mobil z kapsy najel na foťák. „Tak a teď se usměj Margo” když jsem ji vyfotil a koukl se na tu fotku propukl jsem v neuvěřitelný záchvat smíchu. Vytrhla mi mobil z ruky a když se podívala na svou fotku tak asi malém dostala infarkt když se viděla. Pak zavrtěla hlavou a začala se smát. Prostě jsme tam seděli na lavičce a smáli se jako dva blázni. Když jsem svůj pohled přesměroval na ní tak jsem byl z ničeho nic jak v jiné dimenzi. Byla prostě dokonalá i s rozmazaným líčením. Měla ten nejokouzlivější smích jaký jsem kdy viděl nebo i slyšel. Pro mě byla naprosto bez chyby, krásná, vtipná, hodná, milá jednoduše úžasná.
Když jsme oba sklidnili náš záchvat smíchu tak jsem k ní promluvil „Tak co ty pando? Co budeme dělat teď? ” s úsměvem mi odpovídá „Hele nevím jak ty ale jak bych se potřebovala odlíčit.” „Musím tě zklamat ale já se nepotřebuji odlíčit.” „Takže dnes natural jo Metty?” opět jsme se museli tomu oba zasmá. „Tak co jdeme?” mile se mě zeptala. Tak jsme tedy vstali a šli. Ale pro tentokrát jsme šli jinudy. Asi nechtěla aby ji vidělo moc lidí. No ani se ji nedivím. Každý by asi na ní zíral. Vypadala bez prdele jako panda. Jedna stránka mě se ji chtěla smát a ta druhá stránka ji litovala.