Desire /Niall Horan FF/

16. Že Peklo na Zemi neexistuje?

„Miláčku," broukla mamka po nekonečné době, již vyplňoval pouze můj pláč a zoufalé vzlykání, nesoucí se ke stropu pokoje, „podle mě bys to Belle měla říct."

Odtáhla jsem se a nevěřícně jí pohlédla do tváře. „Říct?"

„O Niallovi."

Útrpně jsem zasténala. Dvě slova. Pouhá dvě slova stačila k tomu, abych se opět cítila jako ten největší padouch na planetě. „Nemůžu jí to povědět, nejde to..."

„A co chceš tedy dělat?"

„Slyšelas o tom Dublinu?"

„Samozřejmě že ano," opáčila, vypadala stejně nervózně, jak jsem se já v daný moment cítila. „Bella se před chvílí do kuchyně vřítila jako uragán a nadšeně křičela, že spolu odjíždíte. Mávala rukama jako splašená, oči jí div nevylezly z důlků. Lin... Jsi si tím jistá?"

Sklouzla jsem z matrace a začala nervózně rázovat po pokoji. Jeden krok pravidelně následoval druhý, sem – tam. „Nechci jet. A ona to ví. Ale znáš Bellu, pro ni není NE odpověď. Snažila jsem se vymluvit, fakt snažila..."

„Takže zítra ráno odjíždíš," povzdechla si.

Zavrtěla jsem hlavou. Do čeho jsem se to jen namočila? „Není ještě nějaká možnost, jak ji přesvědčit, aby jela beze mě?"

Mamka vyloudila něco jako ironické uchechtnutí. Na věc jsme evidentně pohlížely stejně. „Pochybuji. A kdo ví, třeba se na cestách všechno vyřeší. Já vím," zvedla ruku, když si všimla, že hodlám protestovat, „teď žádné řešení nevidíš. Ovšem nikdy nevíš. Věřím, že to nakonec bude k užitku."

O tom jsem tedy dost pochybovala. Neexistovala možnost, jak z té zamotané situace vybruslit. Ne bez toho, aby někdo přišel k úhoně. Minimálně mé srdce zůstane rozlámané na kusy.

...

Půlku noci jsem balila a v panice lítala po pokoji. Ne však ze strachu, abych něco nezapomněla, spíš mě děsilo, jak budu v Niallově přítomnosti ten jeden dlouhý týden fungovat. Zvlášť s ohledem na Bellu... Ta se jistě bude snažit jejich vztah pořádně utužit. Vydržím sledovat jejich polibky? Letmé doteky: Zvládnu poslouchat šeptem pronášená slůvka ujišťující toho druhého o oddanosti?

Ačkoli...

No jo, vztah... Vztah. To slovo mi ne a ne sklouznout ze rtů. Srdce proti němu protestovalo, jelikož si na toho blonďatého anděla činilo absurdní nárok. Což znamená... Je jasné, o co se musím následujících několik dnů snažit. Nebrat ohledy na ten zrádný orgán uvnitř mého těla, místo toho se radit jen a pouze s rozumem. S mou racionální a za každých okolností jasnou částí mé bytosti. Do háje, proč ještě někdo nevymyslel způsob, jak by se ona dokázala shodnout s tou emoční? Teď by mi to fakt pomohlo...

...

„Holky, dávejte na sebe pozor," objímala nás mamka další ráno před domovními dveřmi. I když, objímala... Spíš se snažila rozdrtit nám všechny kosti v tělech.

Na ulici už čekal dlouhý šedý minibus s kouřovými skly a jakýsi vysoký muž naše kufry nevzrušeně ukládal dovnitř. Cítila jsem se mizerně. Naspala jsem sotva dvě hodiny a pod očima mi svítily temné kruhy. Nepomohl ani korektor.

„Dáme, neboj," poskočila nadšeně Bella. Byla mým přesným opakem. Ta se evidentně nemohla dočkat, až zmizí v útrobách vozu. „Nemůže se nám nic stát, kluci se o nás postarají."

Málem jsem ublíženě zakňourala. Naposledy jsem vzhlédla k obloze, jako bych čekala, že mi z ní ten nahoře sešle nějakou pomoc. Samozřejmě se tak nestalo.

„Tak utíkejte," trhl náš rodič hlavou. „Ať kvůli vám nenaberou zpoždění."

Když má sestra odběhla, vzala mě mamka za ruku. „Lin, jsi si jistá, že to zvládneš?" Ptala se mě poněkolikáté během posledních pár hodin, obavy jí z tváře nezmizely. Ba právě naopak. Přidávaly jí minimálně deset let navíc.

Jistá jsem si vážně nebyla. Ale co jsem mohla dělat? Přese všechno, co se stalo, jsem Bellu nemohla zklamat. A abych se neobelhávala moc dlouho, přiznám, že jsem také chtěla být s Niallem. Stačila pouhá jeho blízkost, i když mi z ní srdce pukalo. Dobrovolně se vystavovalo bolesti... Sebetrýznění mi zkrátka šlo vždycky úplně samo.

Sakra, proč teď? Proč ne někdy předtím? Proč jsem se musela zamilovat právě do jediného kluka, o něhož tak moc stála Bella? Proč, proč, proč?

„Musím se o to pokusit," odpověděla jsem zlomeně a pohlédla přes rameno. Z auta zazníval veselý smích. „Nic jiného mi nezbývá."

Naposledy mě políbila a já jí poté ukázala záda.

Z posuvných dveří zvědavě vykukovala bujná kudrnatá kštice. Jasně, Harry. Než jsem však stačila otevřít pusu k pozdravu, vynořil se nad ním Niallův obličej. Zračila se mu v něm nervozita, mísená s hlubokým očekáváním.

Namáhavě jsem polkla. Pomáhej mi Bůh.

* * * * * * * * * * *

Pevně doufám, že se vám další část líbila... =) Pokaždé mě svými reakcemi odzbrojíte a já vám za to z celého srdce děkuju!

PS: NEZAPOMEŇTE NA STÁLE JEŠTĚ PROBÍHAJÍCÍ SOUTĚŽ! VEŠKERÉ PODROBNOSTI NAJDETE V KNIHOVNĚ → VELKÁ PRÁZDNINOVÁ SOUTĚŽ =)