Nečekaná Láska✔

10.

"Máš rád koně?"
"Mám. Ty?"
"Jo mám. Jaké máš ráda květiny?"
"Pomněnky, levandule, gerbery, pampelišky a úplně miluji růže."
"To jsem si myslel." Na tváři mu hrál pravý nefalšovaný obrovský úsměv.
"Co přesně?"
"Že nemáš ráda pouze jeden druh, ale skoro všechny..."
"No... já mám málokdy oblíbenou pouze jednu věc."
"A jaké máš ráda jídlo?"
"Hm... větrníky."
"Myslím normální jídlo."
"Svíčkovou, brambory s tvarohem, řízek..."
"Zase."
"Tohle ke mě prostě patří."
"Nelze to přisoudit nerozhodnosti, nic špatného na tom nevidím."
"To jsem ráda. Matka s otcem mě za to odsuzují. Hlavně matka, ale ta má problém se vším."
"Všiml jsem si. Vy dvě spolu asi nemáte zrovna ukázkový vztah matky a dcery."
"Ne, to memáme. Konečně ani s otcem se nemáme moc v lásce. Jediný, kdo mi alespoň trochu rozumí je Chris."
"Jste si s Chrisem hodně podobní..."
"Nevím, asi ano."
"Jste stejně skromní a máte stejný smích a důvtip."
"Těžko říct, protože v některých věcech se hodně odlišujeme."
"Každý jsme jiný."
"Ano, přesně tak to myslím."
"Změnila jsi se. Během těch pár let se z tebe stala dospělá, mladá žena."
"Zato ty seš pořád stejný ňouma."
"A to mi chceš říct, že se někdo, jako ty obětoval, aby si vzal ňoumu za manžela?"
"Teďka je ze mě vlastně paní královna ňoumová."
"Umíš pořádné provokovat."
"A ty bezvadně umíš kamenný pohled. Přitom ti to, když se usmíváš, tak sluší."
Ani nevím, proč jsme mu tohle řekla.
"Popravdě jsem si tě nebral zrovna dobrovolně a nějak jsem se nechtěl zbytečně a falešně culit."
Zvážněl a na obličeji mu pohrával naštvaný výraz.
"Já jsme si tě dobrovolně vlastně taky nebrala."
"Neměla jsi s tím souhlasit."
"Jako bys to neznal."
"Neznám."
"Sám sis mě neměl v úmyslu brát, takže moc dobře víš, o co tady jde."
"Jenomže já tím sňatkem nechtěl pomoci poddaným, jako někdo. A navíc neměl jsem v plánu se ženit už teď."
"Asi mám srdce na pravém místě. Za to já konec konců ani nemůžu. Neměl si s tím souhlasit."
"To není tak lehké."
"Jseš král."
"Tím nesu velkou zodpovědnost za mraky lidí."
"Jenom výmluvy."
"A co bys na mém místě udělala ty? Paní dokonalá?"
"Vzala bych si někoho, koho bych milovala celým svým srdcem."
"Lásce se lze naučit."
"To není pravda."
"Na tu pravou bych mohl čekat celou věčnost a určité povinnosti mi to nedovolují."
"Jaké?"
Teď už byl hodně rozzuřený.
"Třeba mít děti."
"Chtěl si říct syny."
"No jednoho by to chtělo, ale já osobně bych chtěl i dcery."
"Zajímavé."
"Mohla by sis odpustit ten tón?!"
"Co myslíš? Jistě, že ne."
"Možná bys mohla mít trochu respektu ke starším."
"Promiň, ale vzhledem k tomu, že o tobě nic nevím, tak ani nevím kolik ti je.
A teď už bych se ráda šla umýt a spát."
"Dveře vedle mého pokoje z druhé strany."
"Nic jiného mi asi nezbývá?"
"Myslím, že ne."
Úžasné už ani nemůžu mít vlastní pokoj.
Dělám to pro lid. Dělám to pro lid.
Takové chabé uklidňování, já vím.

Zašla jsem do pokoje a poprosila služebné, aby mi napustily vanu.
Když jsem se rozhlédla po obrovské ložnici na obličeji se mi vykouzlil úsměv.
U pokoje byla velká terasa, které jsem si všimla ze všeho nejdříve.
Pokoj byl modrý a na zdech byli bílé ornamenty květin. Ten chlap asi opravdu musí mít rád květiny. Přeci by kvůli mně neměl na zdech květiny...
V roku u velkého okna byla obrovská postel ze světlého dřeva s nebesy.
Povlečení bylo bílé s malými červenými růžičkami. Ten pokoj byl v celku hodně hezký.
V jedněch dveřích byly všechny moje šaty a v druhých šaty Thomase.
V knihovně byly naskládány i všechny mé knihy.