Oppugno✔️ Complete

8.Kapitola

Draco

Nemůžu popřít, že se mi líbilo to, že ji posadila vedle mě. Opravdu jsem z toho měl radost, a ještě větší radost jsem měl z toho, že Hermiona ignoruje profesorku a místo toho vytáhla náš pergamen, aby si přečetla můj vzkaz. Koutkem oka jsem ji sledoval a viděl jsem, jak se nad mou odpovědí pousmála. Pak si vzala pero a napsala odpověď, vítězně se u toho usmívala a pak se začala věnovat výkladu profesorky, který jsem vůbec nevnímal.

Zrovna teď jsem se snažil Umbridgovou přesvědčit, aby se otočila, abych si mohl přečíst co mi Hermiona odepsala.

„Jako domácí úkol mi napíšete esej o vlkodlacích. Jejich rozpoznání, boj proti nim a tak dále."

Zachytil jsem kus řeči profesorky a Hermiona velice tiše zaklela. Odkdy Hermiona kleje?

Zazvonilo a ona vystřelila ze svého místa, jako kdybych jí hrozil prokletím. Povzdechl jsem si a rozložil pergamen. Já a zaklelá princezna? To abych si sehnala nějakého prince, nevíš o nějakém? Musel jsem se usmát, opravdu jsem musel.

„Čemu se usmíváš, Draco?" promluvila ke mně Pansy a já zastrčil pergamen do kapsy.

„Nejsi moc zvědavá?" odsekl jsem a ona se zamračila.

„S tvým jednáním si nikdy nenajdeš žádnou holku," zavrčela a já se zasmál.

„Opravdu, Pansy? Tak co kdybys mi dala pokoj?" zašklebil jsem se a ona se nafoukla. Copak jí nikdy nedojde, že ji nechci?

„Fajn, ale pak za mnou nelez, až nebudeš mít s kým jít na vánoční ples," řekla a otočila se k odchodu.

„Počkej! Jaký ples?"

„Vánoční ples, Draco. O Vánocích," řekla sladce a opřela se rukama o mou lavici.

„Pořád mě můžeš pozvat," zavrněla a já se div neotřásl zhnusením. Mezitím zazvonilo a vedle mě se objevila Hermiona. V tom mě něco napadlo.

„Promiň, Pansy, já už partnerku na vánoční ples mám," usmál jsem se a podíval se na vyděšenou a zaskočenou Hermionu.

„Cože?! Ji?! Ty ses zbláznil!" rozkřičela se Pansy, ale pak se uklidnila.

„Tomu nevěřím," založila si ruce na prsou a podívala se na Hermionu.

„Tak co, mudlovská šmejdko, je to pravda?" obořila se na ni a Hermiona si sedla na své místo. Měl jsem chuť zavřít oči, protože mi bylo jasné, že jí Hermiona řekne pravdu a já se Pansy v životě nezbavím. Ani jsem se na ni neodvážil podívat. Zato odhodlaný výraz Pansy jsem viděl dost důkladně.

„Ano, je to pravda," ozval se tichý, ale odhodlaný hlas po mém boku a já se málem zakuckal vlastními slinami. Cože?

Pansy si jen odfrkla a odkráčela, kdyby byla nafukovací balón, nejspíš by odletěla.

Hermiona

Co jsem to teď udělala? Já jsem se zbláznila! Ne, já jsem se úplně pomátla!

„Vážně jsi teď řekla, že se mnou půjdeš na vánoční ples?" zeptal se mě blonďák nevěřícně a já zrudla.

„No, asi jo," vydechla jsem, v tu chvíli přišla ta růžová ženská a odpověď už jsem nedostala. Po chvíli jsem si ale všimla, jak něco píše na pergamen. Bylo mi jasné, že je to ten samý pergamen, který mám v kapse já.

Ještě chvíli jsem poslouchala to, co říká profesorka, a pak jsem vytáhla svůj pergamen. Čirou náhodou jednoho prince znám, ale ten by se ti nelíbil. Usmála jsem se, moc dobře jsem si pamatovala, že jemu se říká Zmijozelský princ. Nemůžu uvěřit, že jsem vážně řekla, že s tebou na ten ples půjdu. Ron dostane infarkt. Odepsala jsem a čekala na odpověď. Mezitím jsem poslouchala profesorku, která nám líčila, jak poznat vlkodlaka. Po chvíli se objevila odpověď. Nemusíš se mnou chodit. Trochu jsem natočila hlavu abych na něj viděla. Nepřítomně si něco kreslil na druhý kus pergamenu. Už jsem měla připravené pero s odpovědí, když se ruka, která zakrývala většinu obrázku pohnula a já vykulila oči. Byl tam naprosto dokonalý obrázek mě samotné.

„Nezírej tak, nebo si toho někdo všimne," zašeptal potichu, jako by se nic nedělo, a pokračoval dál v malování. Rychle jsem obrátila hlavu k tabuli, ale i tak jsem se na ten obrázek párkrát podívala.

„Kdo jsi a co jsi provedl s Malfoyem?" špitla jsem, aniž bych se na něj podívala.

„Asi konečně dostal rozum," odpověděl mi a já se pousmála. Vzala jsem pergamen, přes který jsme si psali, a napsala jsem mu odpověď. Ještě si to rozmyslím. Pak zazvonilo a všichni kolem mě se začali zvedat.

„Užij si trest," usmál se na mě ještě můj soused a zmizel ze třídy.

„Hermiono, uvidíme se ve společenské místnosti!" zamávali mi Harry s Ronem a taky zmizeli. Já jsem zamířila k profesorce.

„Slečno Grangerová, tady mi stokrát napíšete... Budu chodit včas," oznámila mi, když jsem si sedla do první lavice a ona mi podala papír a pero.

„Nedala jste mi inkoust," řekla jsem a ona se mile usmála. Začínal mě ten její úsměv děsit.

„Nepotřebujete ho, moje milá."

Jen jsem pokrčila rameny a začala psát. V tu samou chvíli, kdy se pero dotklo papíru a já napsala první slovo, mě začala nesnesitelně pálit ruka. Sledovala jsem, jak se na hraně mé ruky tvoří stejný nápis, jaký jsem napsala na papír.

„Pokračujte!" vyzvala mě a já pevně semknula víčka. Nebudu brečet. Neudělám jí tu radost.

A tak jsem pokračovala. S každým dalším slovem a opakováním se rána na mé ruce prohlubovala a já si přála být kdekoliv jinde.