Die for love

2. kapitola: James Thompson

„Ahoj, jmenuji se James Thompson."

Opětovala jsem pozdrav a se slovy „Ahoj, jsem Anabell", jsem mu stiskla ruku. Zase se na mě krásně usmál. Ještě hodnou chvíli jsme se na sebe dívali. Vydrželi bysme klidně tak koukat celý život, ale z našeho transu nás probral Brumbálův hlas.

„Slečna Fraserová a pan Thompson budou zítra hlídkovat v Godrikově dole. Jak vidím, tak už se stihli i seznámit." Šibalsky na nás mrknul, poté rozdělil i další hlídky a pokračoval: „Vyjimečně budu potřebovat hlídku v Prasinkách. 1. září kolem 19:00 až přijede Bradavický express, chci aby pár z Vás hlídkovalo na nádraží a pár u brány Bradavického hradu. Zvláště pak chci, ať dáváte pozor na žáky ze Zmijozelu a na předměty, které sebou mohou přinést. Ale s tím vás seznámím těsně před akcí."

Všichni jsme se zaujetím poslouchali a přikyvovali. Nikdo z nás si nedokázal představit, že by Bradavice nebyly tím nejbezpečnějším místem v celé Anglii. Nebo snad to, že by měl Brumbál o tom pochyby.

Byla jsem zvědavá koho si na tento úkol vybere. Nejspíš bude chtít někoho staršího a zkušenějšího. Velmi mě překvapilo, když vyjmenovával mé bývalé spolužáky z Nebelvíru. Jamese Pottera, Lily Evansovou, Siriuse Blacka a Remuse Lupina. Nebylo divu, že jsi zvolil právě je. Všichni v Obraně proti černé magii vynikali. I já jsem v ní patřila mezi nejlepšími studenty, proto jsem se vydala na dráhu bystrozora.

Poslední jmenovaní jsme byli já, James Thompson a Alastor Moody, který celou akci měl vést. Úkol jsem přijala s nadšením. Alespoň ještě jednou jsem se mohla podívat na Bradavický hrad v celé své kráse.

Po Brumbálově proslovu si začli ostatní z řádu povídat. Nejprve o úkolech, kterých jsme se měli zhostit a poté i všedních věcech. Přitom jsme upíjeli čaj a pojídali sušenky, které nám upekla Molly Weasleyová.

I přes temnou dobu, která se jako stín vkrádala do všech koutů, jsem byla štastná. Tady v ústředí Fénixova řádu. Byla jsem moc ráda, že budu pomáhat lidem a bojovat se zlem. Trochu jsem se toho bála, ale z větší části jsem byla natěšená a odhodlána. Asi proto mě Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru.

Chvíli jsem se zájmem a úsměvem na tváři poslouchala zajímavé historky Kingsleyho Pastorka. Koutkem oka jsem viděla, že se na mě James dívá. Sebrala jsem odvahu a se snahou nečervenat se, jsem se na něho otočila.

Byl tak okouzlující. V klidu mohl konkurovat Siriusi Blackovi. Podle mě byl James rozhodně hezčí, hlavně proto, že měl v sobě něco, co mě přitahovalo. Nevěděla jsem přesně co to bylo, ale nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Ten jeho pohled. Pod tím pohledem by roztál veškerý sníh na zeměkouli. Mohli jste v jeho očích vidět lásku, něhu, zvědavost...a taky pobavení z toho jak jsem na něho civěla.

Už po několikáté za tento večer jsem zčervenala. Sklopila jsem zrak a snažila se na něj nepodívat. Nervózně jsem si vzala šálek čaje a trochu jsem upila. Položila jsem ho zpátky a opatrně vzhlédla.

Usmál se a poté kývl směrem ke dveřím. Pochopila jsem, že chce odsud na chvíli vypadnout. Usmála jsem se a kývla hlavou na souhlas. V duchu jsem přemýšlela co asi chce, a proč zrovna já? Lehce se mi stáhl žaludek nervozitou. Snad se nějak neztrapním. Tohle je totiž u mě docela normální, že řeknu něco nevhodného nebo trapného. S těmi myšlenkami jsem se zvedla, prošla kolem ostatních a na chodbě, vedoucí k hlavním dveřím, jsem zastavila a čekala co bude dál.

Po levé straně bylo schodiště. Po pravé zase několik dveří. Docela jsem byla zvědavá co se za nimi ukrývá. To jsem se bohužel nedozvěděla, aspoň prozatím, jelikož mě James táhl na horu po schodech. Na konci schodiště, jsme zabočili do prava a poté James otevřel jedny ze tří dveří.

Vedly na malý ale útulný balkón. Dokonce se zde vešla malá lavička, přesně pro dvě osoby. Na zábradlí byly pověšeny květináče s ostrouhatkou, které byly zbarveny do lososové a fialové barvy.

Bylo tu krásně. A ten výhled, prostě nádhera.

Opřeli jsme se o zábradlí a nechali jsme teplý letní vánek, aby nám čechral vlasy. Chvíli jsme tak relaxovali.

„Hm takže ty jsi studovala v Bradavicích?", prolomil to ticho James.

„Ano, v Nebelvíru. Tebe jsem tam, ale nikdy neviděla. Kde jsi studoval?"

„ Naši se na čas přestěhovali do Austrálie, kvůli práci, takže jsem musel chodit tam. Ale nebylo to tam špatné. Měli jsme tam dvě koleje. Jedna kolej byla pro studenty, kteří byli chytřejší a hodně snaživí. Ta druhá kolej byla pro studenty, které moc učení nebaví a spíše se snažili studiem jen tak proplout. Přirovnal bych to vašemu Mrzimoru. Já samozřejmě chodil do té první." Řekl, a usmál se.

Nikdy jsem o jiné škole, kromě Krásnohůlek a Kruvalu, neslyšela. Proto jsem pozorně poslouchala a když skončil s vyprávěním stála jsem tam s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Nikdy bych si nemyslela, že by i v jiné škole mohli vyvádět takové rošťárny, jako u nás Pobertové. V duchu jsem se uchechtla nad pomyšlením, kdyby Pobertové zjistili, že mají takovou konkurenci. Určitě by se nenechali zahanbit a vymýšleli by více a více lumpáren, jen aby byli nejlepší a mluvilo se právě o nich. Vlastně o to se nemusejí bát, ve škole si je budou pamatovat ještě roky. Hlavně pan Filch a paní Norissová.

Chvíli jsme si takhle ještě povídali. Dozvěděla jsem se o Jamesovi plno dalších věcí. Jeho starší sestra Jane Thompsonová se právě ucházela v Bradavicích o místo v Péči o kouzelné tvory. Dokonce studovala brazilskou kouzelnickou školu Castelobruxo, kde se specializují na výuku Bylinkářství a Magizoologii. Jeho rodiče stále žijí v Austrálii. Jeho otec je také bystrozor a jeho máma pracuje v australském Ministerstvu kouzel. James teď žije prozatím se svou sestrou v bytě v Londýně. Z jeho povídání jsem pochopila, že by nejradši měl svůj vlastní dům, aby neobtěžoval svou sestru s její rozrůstající rodinou. S láskou a úsměvěm na tváři o nich vyprávěl. Musel je mít opravdu rád.

„A jaké jsou tvé koníčky?" zeptala jsem se.

„Rád jsem chodil na různé dobrodružné výpravy. Ale práce bystrozora ti přinese trochu jiné dobrodružství a na ty mé výpravy už nezbyl čas. Jinak se rád dívám a občas hraju famrfpál. Také nepohrdnu dobrou knihou. Co ty? Jaké máš zájmy?" odpověděl a se zájmem se na mě díval.

„ No, ty moje jsou o trochu nudnější než ty tvé. Stejně jako ty ráda čtu. Miluju procházky v přírodě. A také ráda maluju."

„Páni. Doufám, že mě taky někdy namaluješ." Řekl se smíchem.

Ještě jsme se jen tak opírali a koukali na osvětlený Londýn. V dálce odbilo 11 hodin. To už je tolik hodin? Snad na mě rodiče počkali. Pomalu jsme sešli dolů. S úlevou jsem zjistila, že několik z řádu zde ještě pobývalo. Zrovna se rodiče loučili s ostatníma a chystali se přemístit pomocí letaxové sítě. Se všemi jsem se rozloučila. Jako posledního jsem nechala Jamese. Otočila jsem se k němu. Usmíval se.

„Měj se Bell. Uvidíme se na zítřejší hlídce."