Eyeless Jack. Tak moc ho obdivuji. Dosahuje k nebesům kanibalismu. NE! Jen mě inspiroval. Už delší dobu se věnuji creepypastě. Jak dokonalá literární díla to jsou. Tolika děsivého masakru, z těch nejčistších nočních můr. A teď, teď mám vymyšlený geniální plán. Jen bude zapotřebí, aby za 1. Creepypasta doopravdy existovala a za 2. Pokud tedy creepypasta existuje, abych se dostala do blízkosti minimálně jedné z creep. Což bude ta těžší část plánu. Na fangirl začala jsem si hrát. Spoustu fanfikcí vydávám, ve snaze přilákat pobouřenou creepypastu.
Jsem znechucena tím, jaká zvrhlá díla vytvářím. Už pod ruku se mi dostalo creepypast tucty a tucty. Však EJ si nechám nakonec.
Odebrání a následné zkonzumování ledvin z oběti. Když se člověk ráno probudí bez ledviny. Jak skalpel se zařezává do masa. Zní slastně mým uším. Ale proč okusit něco tak obyčejného, jako je pouhý člověk? Chutnají ledviny creep jinak než lidské? Bez této labužnické ochutnávky, hodné oslavných ód, nemohu zemřít. Jednoduše ne. Byl by to ten pravý hřích.
-------------------------------------------------
Hned, jak vydala jsem další příběh, ohlasů jen a jen přibývá. Možná bych si mohla udělat i falešný facebook profil. Mohlo by to zvýšit šance. Prostě musím nahnat co nejvíce pozornosti, chovat se jako ta největší kráva světa, vypatlanec. Hlavně si musím dávat pozor, abych občas někde udělala nějakou tu gramatickou chybu. Jak se mi to hnusí. Ačkoli to musí být perfektní. Oh, ohlašují se tu i ti, co vědí, že creepypasta je o děšení a ne o roztomilosti a romantice. Ti hrdí vojáci za ten úžasný fandom. Ač zabít creepypasty chci, o tento fakt se prát budu. A to doslovně. Kolik těch vlhkejch třináctek zheblo mou vinou. Vlastně jejich vinou. Protože ty jejich imbecilní fanfikce smysl cp (creepypast) jen a jen kazí. I kdyby se mi opravdu povedlo zabít creepy, tu děsivou část nikdy nezmrvím.
Měla bych se teď přestat utápět ve své fantazii. A taky pracovat na mé tvorbě. Na dobrou část mého psaní. Jsem opravdu hrdá na tu lepší část komunity. Záchranu žánru.
Ale zpátky k realitě. Kolik dní už jsem nespala? Čtvrek,pátek...6 dní. Ještě chvilku a budu mít zase halucinace. Ani mně to nevadí. Po těch letech jsem si zvykla, na bludy prahnoucí po mém zatracení.
Vstanu ze židle a mířím směrem ke starším hnědým dveřím. Otevřu a šourám se dlouhou, ponurou chodbou ke schodům. Nejdu tudy sice poprvé, ale přesto si pořád se zájmem prohlížím dveře, obrazy, stěny, podlahu, všechno. Stejně je zvláštní, že strýc nám zanechal všechno své bohatství. Ale že mi to vyhovuje. Tím jednodušší bylo vykonávat práci. „Oh, měla bych tu zase uklidit." Řeknu si sama pro sebe a začnu se svými obvyklými monology. „Měla bych si dát tak něco k jídlu, ale co? Něco si prostě připravím a nebudu to řešit. Asi si dám koupel. Dlouho jsem si vlastně nečetla ve vaně, jo, mohla bych si to zopakovat. Ale co si přečtu? Hm, mohla bych si zopakovat starého, dobrého Poeho. Jo, to bych mohla." A takhle pokračuji, pokud se nedostanu do přízemí. Procházkovou chůzí jsem zašla do hlavní haly. Z kapsy vytáhnu lupu a zajdu ke dveřím, přiložím lupu ke kukátku a kouknu se, kam světlu ukazuje. Zapamatovala jsem si polohu světélka, lupu vrátím do kapsy a začnu počítat kroky. „Jeden, dva, tři, čtyři. Levobok!" Otočím se doleva a udělám stojku a po asi 4 minutách přeměřování jsem začala padat na záda. V poslední chvíli pod sebe dám nohy a vyhoupnu se na ně. Dokázala bych to bez vyměřování, ale chci si být jistá. Vada růstu se přece k něčemu hodí. Každopádně pokračuji. „Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest." Odkrokovala jsem další vzdálenost. Skrčím se k zemi a začnu, s menší pomocí švýcarského nožíku, odhrnovat kus koberce. Z horního pravého rohu odhrnutého koberce jsem začala odpočítávat dřevěná prkýnka podlahy. „...28." Dokončím počítání a zahrnu koberec zpátky na své místo. Stoupnu si na místo prkénka. Otočím se směrem k oknu zakrytému závěsy. Jdu za oknem, ale hlídám si směr, abych trošku neodbočila. Do ruky si opět vezmu nožík a sednu si na zem. Zapíchnu nožík do nezřetelné mezerky mezi zdmi a vyviklávám bloček cihly. Když už se mi povede trochu vyndat, dám si nožík do pusy a držím ho mezi čelistmi. Vytáhnu cihlu a strčím ruku do díry. Šáhnu nad cihlu, která byla nad tou vyndanou, a tam vytáhnu malý klíček. Cihlu vrátím na původní místo, tak, aby nebylo vidět, že se něco dělo. I když tu žiki sama, jsem opatrná. Jdu zpátky do pokoje a cestou si broukám neurčitou melodii. „Oh, to už jsem tady? Nějak rychle." Vlezu si do mé koupelny a dojdu před skříň. Otevřu a vyndám ručníky. Opět jsem si sedla na zem, přesněji na dlaždičky, a vyndala falešné dno. Z té mezerky vyndám krabičku a vypáčím, s další pomocí nožíku, další falešné dno.
Odhalila se větší díra. (Menší vsuvka, ta skříň je vlastně ‚součást zdi a podlahy'. Jednoduše řečeno, je to taková díra ve zdi s poličkama. :D pozn. autora) Vlezla jsem do ní. Zakryji za sebou stopy po vniknutí, lehnu si na zem a začnu se plazit.
Nya! Zase dělám něco novýho, já jsem prostě neschopná něco dopsat, ale snad se to bude líbit.Budu ráda za jakýkoli ohlas. Sayonara!
