Nikdo nepřišel || Larry Stylinson

Chapter 14

Už je to týden co Louis Marcela neviděl. Nechodil do školy, ani mu neodpovídal na esemesky, nezvedal telefony. Louis byl zmatený. Co se stalo? Co provedl? Nechápal co se děje a potřeboval to zjistit. Měl potřebu vědět co se děje, ať je to cokoli. Miloval ho. Miloval ho více než cokoliv.

Když šel domů ze školy vzal to ulicí, kde Marcel bydlel. Šel rychle. Měl strach, že i každá sekunda je příliš dlouhá. Potřeboval Marcyho vidět, potřeboval vidět ten úsměv, při kterém se mu pokaždé rozbušilo srdce a on nepotřeboval už nic jiného než jeho úsměv, byla to závislost, droga. Zastavil se před jejich brankou, zhluboka se nadechl a vydechl. Co když mu otevřou Marcelovi rodiče? Má říct, že je to jeho kamarád, nebo má jít s pravdou ven? Co kdyby to Marcela poté ranilo, kdyby řekl, že jsou jen kamarádi? V hlavě se mu honilo tolik otázek, že by je sám nespočítal, avšak on to zvládne, věří, že ano. Vešel brankou do jejich zahrady a po kamenitém chodníčku došel až khlavním dveřím. Podíval se na zvonek po levéstraně dveří, lehcena něj položil dva prsty a zavřel oči. Stlačil zvonek a slyšel, jak se domem rozlehl zvuk zvonku. Ruku poté stáhl a připažil. Chvíli se nic nedělo a tak už chtěl zazvonit podruhé. Nyní poslepu nahmatal zvonek,avšak v tom se dveře otevřely a s jejich zavrzáním i Louisovi oči. Před ním stál muž s kudrnatými rozcuchanými vlasy, připomínající ty Marcelovi, avšak vyčesané nahoru. Zelené smaragdové oči, které byly úplně stejné jako ty Marcelovi, avšak něco bylo přeci jen jiné, odlišné. Louis viděl ublížení, slzy, kterých by si ovšem nikdo nevšiml, jelikož je onen muž skrýval. Louis si všiml. Vysoký muž, který před ním stál si ho chvíli se zatajeným dechem prohlížel. Louis nechápal co se děje, avšak už mu došlo, že tento muž bude s největší pravděpodobností Marcelův otec.

„Přejete si něco?“  zeptal se po chvíli Harry. Byl zmatený. Ten chlapec mu někoho tak moc připomínal, avšak zrovna teď si nemohl vzpomenout. Jako by se mu zatemnil mozek a on na vše kolem sebe zapomněl. I na svou minulost. Na svou lásku. Na toho, koho mu tento mladý chlapec stojící před ním tak moc připomínal.

„Dobrý den. Je doma Marcel?“ zeptal se s roztřeseným hlasem Louis. Ne, že by se bál Harryho, ale z pohledu na něj, se bál vůbec promluvit, aby neřekl něco špatně. Bál se vůbec vydat hlásku, když viděl jak nešťastněa zničeně vypadá muž stojící před ním. Harry pouze přikývl a poodstoupil, aby mohl Louis projít.

„Je nemocný, takže možná bude teď spát,“ oznámil Marcelův otec, jeho oči byly stále přišpendlené  na Louisovi.

„Děkuju, pane Stylesi,“ poděkoval Louis a z pohledu Marcelova otce se trochu otřepal. S hlasitým polknutím si vyzul boty a vyběhl po schodech nahoru. Harry jej sledoval. Sledoval jej celou tu dobu dokud mu nezmizel z dohledu. Harry se odebral zpět do obývacího pokoje, kde se posadil do svého křesla u krbu. Pozoroval plameny ohně, které se míhaly v kamnech, teplo sálající z nich. Bylo to tak příjemné. Harry byl z plápolajících plamenů unešen. Ten pohled jej nutil pomalu zavírat oči, avšak předtím než se jeho oči opravdu zavřeli, se v jeho mysli objevila jeho tvář a on by přísahal, že se v plamenech objevily dvě blankytně modré oči. Ach. Jak dokáže být fantazie nevyzpitatelná.

Louis se plahočil chodbou, kde se nacházelo alespoň šest dveří. Nevěděl, které vedou do Marcelova pokoje, ale jeho instinkt jej zavedl až k posledním dveřím na pravo. Zhluboka se nadechl, vzal za kliku a opatrně pootevřel dveře. Uklizený pokoj a velká postel s bílým povlečením ve které se choulelo drobné tělíčko. Louis se musel pousmát, avšak jeho oči byly skleněné. Jakoby chtěl plakat, ale vlastně nechtěl. Proklouzl do pokoje a potichu zavřel dveře. Došel až k Marcelově posteli a sedl si vedle něj. Pramínky Marcelových vlasů se mu lepily na čelo, měl rudé tváře, fialové pytle pod očima a přece byl stále to nejkrásnější stvoření jaké kdy Louis spatřil. Opatrně mu přejel dlaní po vlasech a ucítil ten žár. Marcel měl horečku, celý hořel a Louis si nepřál nic jiného, jen aby se jeho miláček uzdravil. Spal jako miminko, pootevřené rty, ze kterých Marcel vyfukoval horký vzduch z plic. Louis se naklonil, odhrnul pár kudrlinek přilepených na jeho čele a vtiskl jemný polibek na jeho hořící, zpocenou tvář.

„Loui.“

Louis najednou ztuhl. Snad jej neprobudil. Pomalu se odtáhl, avšak Marcel stále poklidně oddechoval. Jediná změna, byl výraz v jeho tváři. Lehký náznak úsměvu. Louis si byl jistý. Nikdy by nepochyboval o tom, že jej Marcel miluje, ale nyní si byl stoprocentně jistý.

„Miluju Tě Marcy. Jsem tady,“ zašeptal a naklonil se k Marcelově tváři. Dlaní jel po bělostném prostěradle až našel tu Marcelovu. Jemně vzal jeho dlaň do té své a hladil jej palcem v kruzích po hřbetě jeho ruky, zatímco jemně spojil své rty s těmi jeho. Něžně se odtáhl a pozoroval jak rysy v Marcelově tváři zjemňovaly. Louis si opatrně lehl na Marcelovu postel se snahou se jej nevzbudit. Marcel se k Louisovi okamžitě přitulil, hlavu si položil na Louisovu hruď a prsty zahákl do jeho trika. Louis kolem něj ochranitelsky obmotal paže a políbil jej do vlasů. Hlídal jej. Navždycky a stále.