Příběh vypráví o mladém chlapci. Oh Sehun.
Do jeho života vstoupí další chlapec, o kterém ani nevěděl, že existuje. Jeho bratr. Ale pochází z Číny. Han Lu.
Sblíží se spolu.
Možná i víc, než by sami chtěli.
Ale štěstí jim nebude přát na dlouhou d...
Přišel jsem domů celý uplakaný. Můj přítel, tedy teď už bývalý přítel, se se mnou rozešel kvůli jinému. Asi jsem mu nebyl dost dobrý. Nevím. Ale teď už mě to nijak netrápí. Jeho smůla. Jsem na škole dost oblíbený. Najít si kluka pro mě není tak těžké. Hodil jsem tašku do kouta mého pokoje. Byl jsem rád, že je pátek. Můžu si teď dva dny v klidu pročistit hlavu.
"Zlato, můžeš na chvíli?" zakřičela mamka z obýváku.
Nic jsem neříkal. Jen jsem se prostě poslušně zvedl z postele a šel jsem dolů. Tam seděla mamka na gauči s rukami v klíně. Hádal jsem, že to asi bude něco důležitého.
"Děje se něco?" zeptal jsem se zvědavě.
"Zlato...zítra bych potřebovala, abys vyzvedl na letišti svého...nevlastního bratra." vydechla.
"C-Cože? N-nevlastního? Počkej....co?" tyto informace na mě byly moc rychlé.
"No...jak jsem ti říkala o tom, že před tvým otcem byl v mém životě jeden muž...otěhotněla jsem s ním. Ujal se toho chlapce on a...teď ho nemůže hlídat dál kvůli své práci a...přijede z Číny sem."
Hmm...takže kluk? Tak na to se budu těšit... v duchu jsem se ďábelsky smál. Teda hlavně jsem se modlil, aby byl hezký a menší než já. Je starší, to je jasné. Tak uvidíme.
"Dobře, ale...jak mám vědět..."
Mamka se jen tiše zasmála. Vytáhla nějakou fotku a podala mi ji.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"To je on. Jmenuje se LuHan. Je starší než ty." řekla jen a pak dodala, že už můžu jít.
Lehl jsem si do postele a vytáhl jeho fotku. Byl kouzelný. Tak nádherný. Jeho oči...první, co mě na tom zaujalo. Úplně zářily. Prostě nádhera. Těšil jsem se. Jen jsem doufal, že on mě bude mít rád. Chtěl jsem s ním mít přátelský vztah. Určitě ano. Ale uvidíme. Třeba by se mohl chovat trochu jinak a divně...
***
Konečně. Sobota. Volný den. Tedy...jak pro koho. Já třeba musel vstávat ještě dřív, než normálně, abych vyzvedl Luhana. No...a já než se taky upravím a vypravím z domu. To je na dvě hodiny. Vzal jsem si ze skříně Bílé tričko, černou koženou bundu a upnuté světlé džíny. Oblékl jsem se a šel jsem so do koupelny upravit. Pro vás je možná makeup jen zbytečnost, ale pro mě je to věc,bez které bych nemohl žít. Tedy...samozřejmě nesnáším, když lidi mají obličej jako mrkev a mají plastiky všude možně. Proto já si dávám jen lehkou vrstvu makeupu a trochu si zvýrazním oči linkami a nějakými stíny. Ještě jsem se prohlédl v zrcadle a kývl na náznak, že je to všechno dobré. Sešel jsem dolů a vzal si jen jablko. Od mamky ležel na lince nějaký vzkaz. Nic moc důležitého. Jen čas, kdy LuHan přijede.
No...asi bych měl vyrazit...
Dojedl jsem jablko a hned jsem si vzal klíče od mého auta. Dostal jsem ho k mým 18 narozeninám. Vážil jsem si ho. Bylo opravdu drahé a...co si budeme nalhávat. Je to prostě krásné černé lambo. Vyjel jsem z garáže a hned se vydal směrem na letiště. Do dvou hodin jsem tam byl. Cesta byla docela dlouhá. Všude byly ucpané silnice. No hrůza. Naštěstí jsem měl ještě pár minut náskok. A na letišti? No samozřejmě... Tam jsem se dozvěděl, že letadlo má půlhodinové opoždění.
Hell yeah! Sehun to opět stihl! A s náskokem. To se mi jen tak totiž nestává. Vždy chodím pozdě. Jsem tím známý všude.
Najednou přistávalo letadlo které letělo z Číny sem. Hned jsem hledal toho chlapce. Našel bych ho i bez fotky. Ty jeho oči a jeho krása....to se zapomenout rozhodně nedá. Po chvíli jsem viděl nějakého hnědovláska s rouškou. Byl celkem vysoký. Naše pohledy se střetly. Byl to on. Ty oči. Zářivější než všechny hvězdy na noční obloze.
Snad umí korejsky. Já čínsky vážně neumím...
Chlapec došel ke mě a zkoumavě si mě prohlédl.
"Oh SeHun?" zeptal se jen.
Super. Umíš říct moje jméno. To je bezva.
"Ano. Ty jsi LuHan, viď?" pousmál jsem se.
"Jo." sundal si roušku a myslel jsem, že omdlím.
Byl tak....tak krásný. Zůstal jsem na něj koukat s otevřenou pusou. Doslova.
"Co je?" uchechtl se.
"N-ne nic. Tak...můžeme jít." řekl jsem nervózněji a on přikývl.
"Kolik ti je?" zeptal jsem se ho zvědavě, mezitím co jsme šli k mému autu.
"20. Tobě?" zeptal se stručně.
"No...19." řekl jsem jen.
"Aha. Tak to nejsi o moc mladší. To jsem rád." usmál se a tak ukázal jeho bílé perličky.
V ten moment, kdy se usmál... Nemohl jsem myslet na nic jiného. Ten jeho dokonalý úsměv jsem měl pořád před očima.
Budeš můj LuHane. A je mi jedno, jestli se ti to nebude líbit...
Annyeong! :)
Ano....napsala jsem další story. Pořád něco píšu, ale abych to dokončila, neeee na to je Sabinka už moc líná xD
Sorry lidi. Prostě nejsem schopná nic dokončit no. Klidně mě zabijte. Pochopím to :D
Takže...potřebovala bych vaše názory. Jinak by to nešlo :D
Votujte a komentujte gomawo ;)
Saranghae :*
A...chyb si vůůůůbec nevšímejte. Můj mobil je prostě postižený ;)
