Hudba v nás

3. kapitola

Zůstala jsem nehybně koukat na obsah obálky a neměla jsem slov. A kdybych měla, stejně jsem byla sama v místnosti, takže mluvit by asi nemělo smysl. Dál jsem koukala na ten dopis a dál jsem přemýšlela nad smyslem toho všeho. Proč by mě někdo posílal přes celou školu do nějaký skříňky, kde jsem měla očividně najít tohle psaní? Proč by mě k tomu musel někdo směřovat?

Moje myšlenky ale museli jít stranou, protože zazvonilo a já měla jít na hodinu. Ono se řekne, jedna hodina se stejnými studenty, ale ta byrokracie kolem je na hození mašle. Pořád jsem vyplňovala nějaký papíry a tolik podpisů, co jsem rozházela kolem sebe, normálně dávají jen celebrity.

V místnosti, kde měla má výuka probíhat, bylo studentů jako minule. Nebyla jsem pod tlakem, ale nikdo mi nemůže mít za zlý, že jsem si tak připadala.

„Dobrý den. Pokud budou i dnes nějaké dotazy, prosím připojte k němu i vaše číslo v třídních výkazech, nebo alespoň jméno. To bude asi všechno a můžeme začít." Měla jsem na jazyku počátky hudby, ale v kapse mě stále hřála ta obálka s textem, který jsem ještě v životě neviděla. Zastavila mě od přednášky a celkově změnila mé plány.

„Dneska jsem si naplánovala probírat začátky hudby, ale to každý slyšel několikrát. Možná bude zajímavější probrat něco úplně jiného." Z kapsy jsem vytáhla obálku a promítla ji na zeď. Studenky jsem nejdřív nechala, aby šok ze změny tématu překousli a aby si text přečetli.

„Podprůměrný student, ne-li člověk, by to měl už přečtený. Tak do toho, vyjádřete se." Sedla jsem si na okraj katedry a zahleděla se do špatně osvětleného osazenstva.

Jedna ruka nahoře. Byla to ruka toho stejného hnidopicha z první hodiny. „Dva. Stefan. Co to má být? Test? Milostný dopis?"

„Stefane, místní číslo dva, to je na vás, řekněte mi, jako co to vypadá, co to říká a jaký to zanechává dojem."

„Slečno, řekla jste číslo ve výkazech, to jsem dva. Ale jak místí jsem jednička." Kolegové z ostatních studentů se zasmáli a ozvalo se: „Spíš nula."

„Další odhodlanec, který by chtěl něco říci?" vyvolala jsem děvče, které proneslo tu vtipnou poznámku.

„Číslo dvanáct. Nataša. Poprvé to vypadalo jako milostný dopis, ale nikde nejsou srdíčka a kytičky a pusinky a smajlíci. První část končí jinak, než originální písnička, takže odkazuje, že mamka a taťka jsou vlastně Tommy a Gina. Nevím, co je to za útvar, ale vím, že ten kdo to napsal, to asi neměl v životě moc lehké.

„Milostný dopis musí mít srdíčka a kytičky? Kolik takových jsi už dostala?" Stefan vracel úder. Nataša na něj vyplázla jazyk a otočila se k němu co nejvíce stranou.

„To by stačilo. Kdybych chtěla dětské chování, tak jdu učit do školky. Ještě někdo další má nějaký postřeh?"

Nikdo už ruku nezvedl. Každý se jen rozhlédl a pak jen zakroutil hlavou.

„Mám tomu rozumět tak, že souhlasíte s Natašou, nebo tak, že nemáte nápady?"

Z davu jsem slyšela jen huhlání, že Nataša má pravdu a tím byla asi debata uzavřená.

„Dobrá. Vrátíme se tedy zpět k mému předchozímu plánu. Historie hudby a moderní kultura se lehce vylučují, ale někde se začít musí. A varuju vás. V umění, kultuře, neobstojí mlčící. V hudbě, literatuře, divadle... Kromě mimů by z vás byla asi jen nějaká vyhořelá troska. Mějte nápady, kdyby jen blbosti."

Hodinu jsem už nějak doimprovizovala. „Můžete jít. Pro dnešek konec."