Hudba v nás

5. kapitola

Sedím doma na zemi v kuchyni a mám před sebou ten druhý text. Nebudu tvrdit, že mi neudělalo radost, že nebudu muset improvizovat před studenty a že je třeba nezklamu. Ta banda opičáků šla a uprosila ředitelství o další hodiny. Naštěstí rozvrh mi přišel dřív a to hned dneska. Takže tyhle semináře budu mít každý pátek. Nemám vyloženě dáno, jak dlouho ty chudáky budu muset držet, ale počítám, že to budou půl hodinovky až hodinovky a to by se museli setsakramentsky snažit.

Dneska se čtvrtek a hned zítra mě tedy čeká první pokus o seminář. Pořád sedím na té zemi a nemám se k tomu vstát. Mám malý byt v centru města jen kousek od školy. V garáží mám auto, ale to nepoužívám, protože do školy se můžu bez problému dopravit. Kuchyně je spojená s obývákem. Mám i svou pracovnu a ložnici s koupelnou. Tohle všechno je přístupné z chodby, kde mám pověšený velký obraz naší rodiny. Ten mi tam pověsila sestra. Bydlí dvě hodiny cesty za město ve vesničce, kterou nejde nemilovat. Naši rodiče zemřeli. Zbyly jsme jen my dvě.

Z mých ani ne moc hlubokých myšlenek mě vytrhne zvuk příchozí zprávy, která je od Anny. Píše, že se sejdeme v Lemonu v pátek v osm. Odepíšu, že souhlasím. Budu mít po semináři a nějaká sklenka se mi asi bude hodit.

.

.

.

Vejdu do posluchárny. Je to naprosto jiná místnost, než v které jinak učím. Moje znalost učeben je vlastně dost malá, protože učím jen jednu třídu na tom samým místě a pak trefím jen do své kanceláře a do skříňky 111.

Když vejdu dovnitř, málem zakopnu. Celá přední část je plná a zadní je tak z poloviny nabušená. Mezi zde sedícími vidím pár svých studentů a to hned v první řadě. Sedí tam číslo dva i dvanáct. Když mě zahlédnou, usmějí se a já cítím tu jejich podporu. Není čas na rozptylování. Udělám to stejný co minule. Text promítnu na zeď za sebou. Někdo ochotně zhasne, aby bylo vidět, ale mě tak znemožní přímý pohled do očí mluvícího z řad dobrovolníků v lavicích.

„Dobrý den. Asi jste už všichni, takže začneme. Pro úspěšnost minulé hodiny se zavedl seminář a doufám, že splním vaše očekávání. Za mnou vidíte exemplář, který se nám podaří dneska nějak definovat. Neboť jsem se něco minutou hodinu naučila, dodávám, že žádný nápad nemže být ani tak dobrý ale ani tak špatný. Takže pokládám stejnou otázku jako minule: Jaký to má na vás vliv? Jaký máte pocit? Co vám to říká?"

Místnost mlčela a oči, na které jsem dohlídla v té tmě, se upírala na zeď, a hltala každé slovo. Klid protrhl nějaký opozdilec, který otevřel dveře a znovu je zavřel. Neviděla jsem na něj, ale poznala jsem, že zalezl hned do poslední řady, do které bych nedohlídla asi ani kdyby bylo rozsvíceno.

„Někoho muselo něco napadnout."

Taky že napadlo. Stefan zvedl ruku. „Nechcete ty písničky pustit?"

„Dobrý nápad. Víš, jaké písničky to přesně jsou?" otázala jsem se, ačkoliv jsem se včerejší večer snažila všechny najít a úspěšně.

„Dal bych to dohromady."

„Máš tedy to privilegium je najít a pustit." Ukázala jsem na počítač a pokynula a by se dal do práce. Trvalo minutku, než se místností nesl rytmus písně, z které někdo vyrval text a dal ho na papír, který pak vhodil do 111.

Když se Stefan začal zvedat, musela jsem pozarazit: „To ale není všechno. Utekla vám poslední věta." Navigovala jsem ho dál a obsáhli jsme i píseň, kde se objevuje poslední věta. Stefan jí pustil a šel si vpět sednout na své místo vedle dvanáctky.

Nechali jsme jí dohrát a já znovu položila otázky, které vyseli ve vzduchu. Zahlédla jsem pohyb, ale bylo těžké posoudit, jestli se jen někdo drbe, nebo hlásí.

„Prosím, pokud máte někdo nějaký nápad, tak ho řekněte nahlas. Odsud na vás nevidím a věřím, že diskuze proběhne civilizovaně, ačkoliv moje schopnost rozeznávání pohledů je trochu menší než normálně."

A pak to začalo.