30 days

Den sedmnáctý

Rozloučím se s mojí kamarádkou, která vystoupí z autobusu a začnu si hledat nejpohodlnější místo na sezení. Poněkud nepřiměřeně rychle si zasednu na sedačku u okna v zadní části autobusu a rychle si vytáhnu sluchátka spolu s telefonem, abych nepromarnila už ani minutu z dvacetiminutové cesty, která byla přede mnou.

Do uší mi spustí kapela Limited edition se svojí písní Teď nebo nikdy a do mě najednou jako blesk z čirého nebe udeří nápad. Přemýšlela jsem, že bych jeden den prostě jen tak jela nějakým autobusem a vystoupila na zastávce, která se mi zrovna líbila, jen proto, abych se mohla ztratit. Ztratit se ve městě, v lidech, v architektuře.

Nebyly to moc vysoké ambice vzhledem k tomu, že naše město dosahovalo něco kolem sta tisíce obyvatel s čímž také úměrně souvisela jeho rozloha. Nebylo moc míst, kde bych doteď v našem městě nebyla, ale přesto se nějaký ten zapomenutý park či ulice vždycky našla.

A tak prostě najednou rychle smotám sluchátka do klubíčka a spolu s telefonem je vhodím do kabelky. Přejdu ke dveřím autobusu a vysloužím si několik nechápavých pohledů cesujících, kteří mě viděli přistoupit na předchozí zastávce.

Dveře autobusu se otevřou a já vystoupím. Přejdu na další zastávku, která poskytuje trochu větší možnosti pro objevení míst, kde jsem ještě nebyla a zadívám se na čas na telefonu a hned poté na jízdní řády. Rychle přejedu pohledem všechny linky a odevzdaně si sednu na sedadla u autobusové zastávky, s vírou v to, že se stejně nějaký autobus nejspíš objeví.

Po chvíli jeden opravdu přijede a já nasednu. Napadne mě, jestli moji spolucestující tuší, že nemám ponětí, co dělám, jestli tuší, že jsem tady jaksi vetřelcem. Mám pocit, že to každý ví, cítí, že je se mnou něco jinak.

Autobus se rozjede a já sleduju okolní budovy a ulice. Zahlédnu kousek zastrčené ulice, která mě okamžitě začne lákat, ale nechám se autobusem vézt dál. Cítím, že to není to místo, kam chci jít. Dál sleduju cestu a nechávám se unášet příjemným pocitem, že jsem skutečně vystoupila z bubliny normálnosti a očekávání, i když jen mírně a svým způsobem. Tak jako tak, i malé natrhnutí, malá škvírka čerstvého vzduchu, který se mi tou trhlinou dostává je více než osvěžující.

Po třech zastávkách usoudím, že jsem na tom správném místě. Vyjdu ven z autobusu a ani dvakrát nepřemýšlím o směru své chůze, jdu kam mě nohy vedou. Dívám se na okolní budovy, pozoruju lidi, vnímám tuto část města. Vidím studenty, kteří si to rychlým krokem míří domů, i starší lidi, kteří si vysedávají na svých zahradách a podezřívavě sledují své okolí.

Zabočím doprava. Procházím ulicí, kde ani nenajdu chodník a napadne mě, jestli tady není proto, že tato zona slouží jen autům nebo prostě proto, že nikdo nikdy neprojevil zájem o to tudy procházet. Pokračuju dál a vnímám atmosféru celé této čtvrti. Ulice jsou až na občasné hučení sekačky tiché a stromy tady vidím na každém kroku. Sama bydlím v podobné čtvrti, tak mě hned napadne, jaké musí být tady žít.

Dojdu k železničním kolejím a uvidím jejich podchod kterým se hned vydám. Vyjdu si schody na druhé straně a ocitnu se v dalším bloku domů. Po přejití několika ulic se ocitnu nakraji lesa. Nejsem si moc jistá svým orientačním smyslem, takže ho obejdu po jeho obvodu a dojdu až k rušné hlavní cestě, u které najdu ceduli s přeškrtnutým názvem našeho města. To, že jsem tudy nikdy nešla, mi dojde skoro hned. Vyvolá to ve mě mírnou paniku, ale snažím se nestresovat a dál důvěřuju svému smyslu.

Po chvíli zjistím, že se to opravdu vyplatilo, protože se ocitnu u stejného železničního podchodu z druhé strany a v radosti se vydám vzhůru zpátky. Jakmile se ocitnu v nejtmavší části podchodu, tak zaregistruju zvuky, které jsem dřív neslyšela, zvuk přijíždějícího vlaku. Zůstanu stát na stejném místě a zvednu hlavu ke stropu nade mnou. Po chvíli slyším, jak vlak projíždí nad mou hlavou a vytváří tak různé stínové obrazce v záři zapadajícího slunce přímo přede mnou.

Zavřu oči a jen vnímám. Přijdu si jako v písni od Imagine Dragons - Radioactive.

Because now, I am waking up.

Přijdu si živá, zahlcena zvuky a tvary, které se po delším prozkoumání jeví jako skutečné umění.  Prý je to jako jedna ze zapomenutelných chvílí v životě, řekl by někdo. Minuta, sekunda, vteřina.  A možná je. Ale ne teď, protože tenhle okamžik právě teď obsahuje vše.