Summer Love (N. H. - Cz)

41. kapitola

Pohled Lily

„Zlatíčko, co se stalo?" přiběhla ke mně Ashley. Taťka jí byl v patách a oba už mě drtili v objetí.

„On se se mnou rozešel," dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Vždyť to není možné, on tě miloval," prohlásila rozhodně Ashley.

„Zřejmě ne, prý to bylo skvělý letní pobavení a nemá to budoucnost, prý v tom nechce pokračovat," vysvětlila jsem jim situaci.

„To se nějak vyřeší, teď pojď, budeme muset jet," zašeptal smutně taťka a vzal mě do náruče. Položil mě do auta, kde mě i připoutal. Ashley si sedla vedle mě a držela mě v náručí.

„Je mi to líto, nechápu, proč to udělal zrovna teď, když ví, jak těžké období budeš mít," šeptala Ashley.

„Zřejmě jsem pro něj byla dobrá jenom ve chvíli, kdy o nás nikdo nevěděl, před dvěma dny nás vyfotili, a když to Niall zjistil, tak na chvíli zmizel se slovy, že s někým musí mluvit a od té doby se potom choval divně. I dneska ráno se choval divně," vysvětlila jsem jí.

„Možná se něco stalo, určitě to tak nemyslel, nesmíš se trápit, teď musíš být silná a nedat na sobě znát žádnou slabost, které by mohli ti tři využit," radila mi Ashley.

„Dobře, budu se snažit," odpověděla jsem jí a schovala tvář do jejího trička.

„Zlato, jsme tady, tak pojď," promluvil na mě taťka, když jsme byli na letišti. „Máme to jen tak tak, takže budeš muset jít rovnou," smutně se na mě usmál.

„To nevadí, nemusíme se loučit, za pár dní budu zase zpátky," pronesla jsem pevným hlasem.

„Dobře, miluju tě, buď silná a klidně jim i řekni, co si myslíš, neboj se jich," šeptal mi se slzami v očích do ucha.

„Dohodnuto, taky tě miluju, vás oba," otočila jsem se na Ashley, která mě taky objala. Jediný člověk, který mi tu chyběl, byl Niall.

„Tak jdi, už hlásí tvůj let, měj se a dávej na sebe pozor," naposledy mě oba objali a já se vydala pryč od nich. Už jsem se na ně ani nepodívala, protože jsem nechtěla, aby viděli mé slzy, za které mohl jak odjezd, tak i rozchod s Niallem, který za ně nesl větší zodpovědnost.

***

„Konečně si doma," uslyšela jsem pro mě známý hlas. Patřil mé matce.

„Letadlo mělo zpoždění," vymluvila jsem se. Nemohla jsem jí říct, že jsem se byla projít, abych si utřídila myšlenky a psychicky se před nimi nezhroutila.

„Dobře, takže si odnes věci a ukliď celý dům a na večer uvař něco dobrýho, přijde návštěva, takže potom zmiz," okamžitě mě zaúkolovala. Jenom jsem nad tím protočila očima. ‚Vítej doma!' řekla jsem si v duchu a šla do pokoje, kam jsem si dala svoje věci. Ani jsem se nerozhlížela po svém pokoji a rovnou se vydala uklízet.

***

„Máš to jídlo už hotoví?" ozval se za mnou hlas mé matky.

„Ano, už to jenom nandám na talíře a odnesu do jídelny," přikývla jsem a hraně se usmála.

„To už zvládneme, teď vypadni do svého pokoje a dneska už nevycházej," poručila mi. Natáhla jsem se pro talíř, abych si taky mohla nandat, ale vyrušil mě její hlas. „Řekla jsem ti dost jasně a snad i dost nahlas, že to zvládneme sami a abys vypadla do svého pokoje," zaječela na mě.

„Jenom jsem si taky chtěla něco nandat," zašeptala jsem.

„Tady si vezmi jablko, to ti musí stačit," hodila po mě zelené jablko. „Nic víc dneska nedostaneš," hnusně se na mě podívala a hlídala mě do doby, než jsem zmizela na schodech. „A nemysli si, že si pro něco v noci dojdeš, protože tu nic nebude," zařvala na mě ještě a já se po tomhle rozutekla do svého pokoje. Sedla jsem si na postel a natáhla se na stolek, abych si vzala mobil a zavolala Niallovi o tom, co se mi stalo. Jenže jsem si vzpomněla na dvě věci. Za prvé, že Niallovi zavolat nemůžu, jelikož mě už nechce a rozešel se se mnou. Za druhé, že telefon tady nemám, jelikož jsem nechtěla, aby mi ho matka nebo sourozenci prolézali, což by udělali, a kdybych jim ten mobil nechtěla dát, matka by mě donutila. Takže jsem to ani nikomu nemohla říct, ale mělo to taky svou výhodu. Neměla jsem notebook ani mobil, takže jsem nemohla hledat na internetu, co Niall dělá, a díky tomu se nemohla mučit ještě víc.

Možná už si našel zase nějakou jinou, s kterou se může tahat do doby, než je objeví novináři. Opravdu to nechápu. Lehla jsem si do postele a v klidu usnula.

***

Stála jsem v koupelně před zrcadlem a dívala se do zrcadla, ve kterém byly vidět nově se zbarvující modřiny, které se zde objevily díky mé matce. Přišla za mnou poté, co návštěva odešla. V tu dobu jsem už spala a ona mě probudila. Řvala na mě, že jídlo bylo hnusný, ať se koukám vzpamatovat a vařit líp a dokud tak vařit nebudu, nebudu dostávat najíst.

Bohužel jsem neuspěla ani v dalších dnech. S ničím jsem se jim nezavděčila a díky tomu mé jediné jídlo během dne bylo jedno jablko, které jsem si musela šetřit.

„Ta polívka je moc studená," zařvala na mě moje sestra, hodila na mě talíř, ve kterém byla horká polévka, která mi popálila ruce a následně mi na tvář narazila její pěst. Nečekala jsem to a díky tomu jsem sjela k zemi do střepů.

„Alex, co si to dovoluješ? Co si myslíš, že děláš?" zařvala na ní matka.

Zmateně jsme se na ní všichni podívali. Copak se mě právě zastala? Nedokázala jsem tomu uvěřit. Opravdu jí právě napomenula kvůli tomu, že mě uhodila? Vzrostla ve mně naděje, že jí na mně možná záleží, uleželo se jí to v hlavě a teď mi bude pomáhat. Třeba mě nenechá mlátit a já to tu díky ní dokážu ustát. Jenže její další slova mou naději opět uhasila.

„Nemůžeš jí mlátit do obličeje, soudce by to viděl a nenechali by jí tady. Copak chceš navždy uklízet tenhle dům? Jestli se soudce kvůli tvé chybě dozví, co se děje, tak ho budeš uklízet, dokud se neodstěhuješ, to mi věř. Jestli tam kvůli tobě bude mít modřinu a soudce jí uvidí, tak si mě nepřej," zařvala na ní. „Ty to tu koukej uklidit a pak se nám kliď z cesty," otočila se na mě a pohrdavě se na mě podívala.

Jenom jsem přikývla, uklidila škody, které zde byly napáchané, a zmizela do svého pokoje, kde jsem začala plakat.

V dalším díle se seznámíme se dvěma (vlastně se třemi) novými lidmi, můžete si do komentářů typovat, kdo to asi bude 😊

Také chci moc poděkovat za komentáře a vote u minulého dílu, opravdu jste mi tím udělali radost 💕

Jinak moc prosím o další komentáře a vote, ať vím, co si o tom myslíte, děkuji, Andy 💕