Hudba v nás

8. kapitola

Kdybych řekla, že jsem protančila střevíčky, ani bych nelhala. Byl to super večer a vlastně i ráno. Nad ránem jsme vyšli z klubu a zavolali si taxíka. Na to, jak jsem se prolívala alkoholem, jsem byla ještě v celkem dobré formě. Holky byly pod obraz boží a kluci jim byli dost v patách.

Přijel taxík, s Martinem jsme do něj nasoukali kolegy, dali řidiči instrukce a vyslali je domů. Nejvíc potíží bylo s Ríšou. Zjistila jsem, že s alkoholem v krvi se mu nezavře pusa. Do taxíku ho dostat byl nadlidský úkol, neboť se mě snažil políbit. Takž zatímco jsem se ho od sebe snažila odtrhnout, Martin ho rval do auta.

Nakonec jsme na ulici zůstali s Martinem jen my dva.

„Jak se dostaneš domů?" zeptal se mě Martin, zatímco jsme se koukali za odjíždějícím taxi.

„No asi půjdu pěšky. Než by přijel další taxík, asi bych tu usla, navíc nebydlím moc daleko."

„V tuhle hodinu tě nenechám jít pěšky. Mám tu auto, hodím tě domů."

Na odpor nebyl čas, protože než jsem se nadála seděla jsme v jeho autě a byli jsme na cestě.

„Můžeš řídit?"

„Já jo, ale ty by ses asi s autem na silnici neudržela." V jeho hlase bylo slyšet pobavení a já jsem se musela usmát.

„Martine, ty jako ředitel máš přehled, co se na škole děje, že jo? Takže asi i víš, komu patří jaká skříňka ne?"

„No teoreticky bych to mohl zjistit, ale ne všechno máme na papírech. O co jde?"

„Ne o nic. Jen mě to tak zajímalo, jestli máš všechno tak pod palcem." Tím jsem ho asi musela rozesmát.

„Skříňky nejsou úplně to, na co se zaměřuju, promiň."

„Dobrý." Dojeli jsme k mému domovu. „Díky, že jsi mě hodil domů."

„Za málo. Uvidíme se v pondělí."

Do postele jsem se dopotácela asi poslepu a do teď nevím, jak jsem mohla najít klíče ve své kabelce.

Spala jsem až do poledne. Takže moje snídaně byla automaticky i obědem. Seděla jsem u stolu když mi přišla zpráva od Lori: Je mi hrozně špatně. Doufám, že máš taky před očima smrt.

Odepisuju: Je mi špatně, ale na umření to není. Ale neboj, Richard na tom bude asi ještě hůř než ty.

Odpovědi jsem se dočkala záhy: Na nic si nepamatuju. V pondělí mi budeš povídat. Já jdu nějak chcípnout do křoví.

Dál by už nemělo smysl psát. Celkem jsem je litovala. Když už Lori psala o pondělí, nemohla jsem se dočkat. Každý asi známe ten pocit, když se na něco těšíme, ale zároveň se toho do jistě míry bojíme. Tak tohle mám já. Chci se strašně kouknout, co bude v té skříňce, ale možná taky nic a to by mi vzhledem k semináři trošku zlomit vaz. Taky jsem strašně zvědavý člověk, takže bych asi umřela, kdyby to nepokračovalo a já se nedozvěděla, kdo je jen anonym, co po mě chce a jiné otázky, které mi vyvstávají na mysl, kdykoliv nad tím uvažuju.