Hudba v nás

18. kapitola

Téměř do rána jsme si s Nickem povídali a nemohli se nabažit toho, že máme soukromí a můžeme pomlouvat lidi, kteří jsou od nás jen pár metrů. Z hotelu jsme odcházeli jako poslední. V tanečním sále před námi už nikdo nebyl a i nám už se zavírala víčka. Nick mě vyprovodil k mému autu a za svítání jsem se rozjela domů.

Měla jsem víkend jen pro sebe. Parta nic nepodnikala. Asi si chtěli dát pauzičku. Minule to trošku přehnali, takže asi chtěli počkat, než jejich ostuda pomalu vyprchá z klubu Lemon a až pak to tam pořádně roztočí.

Měla jsem v záloze plán na další seminář, ale to by pokrylo jen jednu hodinu. Nevím, co budu dělat dál. Trošku se bojím, že pokud něco nevymyslím, Martin mě sežere zaživa.

Na mysl mi vyskočily dopisy a jejich texty. Potřebovala bych je jako sůl. Nicméně pravdou bylo, že už jsem zašla moc daleko a pokud bych to neukončila, mohlo by se mi to velmi zle vyplatit.

Domů jsem přijela a do postele snad trefila poslepu. Byla jsem servaná jako kočka. Ani jsem se nepřevlékala. Po hubě jsem dopadla do pelechu a upadla do komatu.

Spánek mi nicméně moc dlouho nevydržel. Vytrhla mě z něj rána jako z děla. Ozvala se z bytu nade mnou. Důsledky se ale promočily až ke mně. Nahoře muselo rupnout, Bůh ví co. Při nejmenším přehrada. Voda mi vyplavila kuchyni a ložnici.

Z pohodového víkendu mi teda zbyly trosky a i ty byly promáčené až na kost. Celou sobotu jsem z bytu měla průchoďák. Nakonec jsem si vyslechla verdikt. Musím se odstěhovat.

Ale kam? Sedím v pracovně, kde jsou vlastně všechny moje věci z celého bytu, koukám do zdi a nevím, co dál. Mám týden.

Ještě před tím, než bych se stihla rozplakat, mi někdo zazvonil na zvonek. Dojdu ke dveřím a tam stojí banda i s Martinem.

Anna v popředí držící lahev vína zavříská „Nazdar!", ale hned zmlkne, když vidí tu spoušť za mnou.

„Co se stalo?" zeptal se Richard a šel hned na věc.

„Potopa. Mám týden na opuštění bytu." Pobídla jsem je, aby šli dovnitř a zavedla je do pracovny vystlané krabicemi. Každý si vzal jednu a sedl si. Já mezi tím vytáhla nějaký nádobí a otevřeli jsme tu lahev.

„Kam půjdeš?" otázku položil Ivo.

„Nevím." Seděla jsem na zemi opřená o stůl a pila víno z hrnku na kafe. „Věci si tu v jednom pokoji sice nechat můžu, ale v pondělí už musím spát jinde."

„Když ti to nebude vadit, můžeš být u mě a Anny. Na gauči." Ozvala se Lori.

„Děkuju, ale ne. Musím to nějak vyřešit a vám se nemůžu hned věšet na krk... „

„Můžeš být u mě. Mám místa dost. Přece Tě nenecháme někde na ulici." Skočil mi do řeči Martin.

Nežjsem mohla zdvořile odmítnout, už bylo rozhodnuto. Banda byla nadšená a všichniuznali, že Martin má dost místa než kdokoliv jiný