Neutečeš [coming soon]

#2 Policie

Začala jsem si vše pečlivě plánovat. Musím počkat až bude pryč, ale kdy to bude? Do práce nechodí, nákup si nechává donést až před dveře, nikam nechodí. Bude to těžší než jsem čekala.

Ležela jsem na posteli když se dveře rozletěly. Přišel ke mně a začal mě ohmatávat. Nebylo to něžné jako kdysi, bylo to nechutné. Slzy se mi hnaly do očí a já věděla co přijde.

Mlčky ze mě i ze sebe sundal oblečení a bez varování do mě tvrdě pronikl. Mé oči se topily v slzách a já se jen modlila, aby to brzy skončilo.
,,Neřvi!" s těmito slovy mi vrazil facku.

Nemohla jsem přestat brečet, jak bych taky mohla? Najednou se jeho ruce objevily na mém krku a začaly mě dusit. Jeho stisk byl stále silnější a silnější až jsem začala ztrácet vědomí. Před očima se mi rozprostírala tma.

Probrala jsem se nahá v posteli, ve stejné poloze. Sluneční paprsky dopadaly na světlý koberec skrz okenní tabulky. Začala jsem se pomalu zvedat. Jakmile jsem stála mé nohy se prolomily a já tvrdě dopadla na zem. Dveře se během chvilky otevřely.

,,Co se zase válíš?! A proč mě to vlastně překvapuje? Ty se pořád jenom válíš!"

Přišel ke mě, chytl mě za pas a hbitě mě postavil. Následně mi přiletěla další facka, při které jsem sykla bolestí a dopadla zpět na koberec.

,,Už jsem měl mít snídani na stole a ty se tady flákáš!"

Zapřela jsem se a snažila vstát, jeho silný kop do břicha mi to ale neumožnil. Po jednom přišel druhý, a další, a další.

,,Přestaň!" zakřičela jsem, zbytečně.

Přišla další rána do hrudníku a já se rozkašlala. Podívala jsem se před sebe a zahlédla krev. Přestala jsem vnímat, pomalu jsem upadala do hlubokého spánku.

Když jsem přišla k sobě, snažila jsem se od sebe odlepit oční víčka. Do očí mě praštilo zářivé bílé světlo, proto jsem je prudce zavřela. Začala jsem je pomalu otevírat. Byla jsem v nemocniční ambulanci. Tuhle místnost jsem znala až moc dobře. Před sebou jsem viděla doktora se sestřičkou jak mě pozorují.
,,Jak jsem se sem dostala?"
,,Přivezl vás váš manžel, prý vás přepadli na ulici. Jak se cítíte?"
,,Co byste řekl?" vydechla jsem a rozkašlala se.
,,Pamatujete si něco?"
,,Můžete mi dát chvilku než se vzpamatuju?!" vyprskla jsem.

Všechno bylo zamlžené. Nemohla jsem si vzpomenout co se stalo, ale věděla jsem, že na ulici mě určitě nikdo nepřepadl.
,,V pořádku, času dost. Převezeme vás na pokoj."

Pokoj... ložnice... oh, jasně. Takže mě zase zmlátil, že mi to nedošlo hned. Tentokrát se z toho ten zmetek nevyhrabe.
,,Mohla bych mluvit s policií?"
,,Čekají venku. Sestři, zavolejte je dovnitř."

Do místnosti vešel postarší muž, trošku obtloustlý. Pobavila mě představa jak běží za nějakým zlodějem. Společně s ním přišla i žena, poměrně mladá na policistku.
,,Dobrý den. Jak se cítíte?" spustil na mě policista.
,,Vím kdo mě zbil a vím co se stalo. Nejspíš to ale nechcete probírat v ambulanci," šla jsem rovnou k věci. Jakmile bych totiž viděla ten jeho vysmátý obličej, dostala bych strach a opět bych skončila v jeho spárech a to už jsem nemohla dopustit.
,,Dobře, vezmeme vás na pokoj."

Jak řekli tak se taky stalo. Odvezli mě do nemocničního pokoje, ve kterém jsme byli jen já a policie. Po cestě jsem ho neviděla, což bylo zvláštní. Vždycky si hrál na starostlivého přítele a nehnul se ode mě ani na krok.
,,Řekněte nám tedy co víte. Nemusíte spěchat."
,,Můj manžel mě surově zbil. Bije mě už několik let."
,,To je poměrně závažné obvinění."
,,Neříkejte," vyprskla jsem.
,,Máte nějaký důkaz?"
,,Tohle vám nestačí?!" vykřikla jsem a rukou ukázala na postel, ve které jsem ležela, ,,Nepřijde vám ani trošku zvláštní, že nemám na rukou odřeniny od štěrku, jak by se u přepadení na ulici očekávalo? Že mám místo toho spáleniny od koberce, který se nachází v naší ložnici, kde mimochodem určitě bude moje krev, protože on jí určitě neuklidil. A jak jste si mohli přečíst v mých záznamech, jsem tu na svůj věk poměrně často, a to právě díky němu..."

Najednou se dveře rozletěly a v nich stál on. Zarazil se, když uviděl dva policisty, kteří ho propalovali vražedným pohledem. Pomalým krokem došel až ke mě.
,,Zlato, jsi v pořádku? Jak se cítíš?"

Neodpověděla jsem. V jeho očích byl vidět strach a zároveň zloba, nejspíš kvůli nezodpovězené otázce.
Snažil se mě pohladit po tváři, ale škubla jsem sebou dost silně na to, abych jeho doteku zabránila a zároveň upoutala pozornost policistů.

,,Pane, půjdete s námi," oznámila mu mladá žena.
,,Proč? Nic jsem neudělal."
,,O tom si promluvíme venku."

Společně odešli za dveře nemocničního pokoje. Slyšela jsem je mluvit, ale ať jsem se snažila sebevíc, nerozuměla jsem ani slovo.

Nevím, jestli někdo z nich vešel zpátky dovnitř. Byla jsem tak unavená, že jsem během pár minut usnula. Probudila jsem se až ráno, ale jinde než bych měla.