Summer Love (N. H. - Cz)

46. kapitola

Pohled Lily

„Nééé," pronikl do mé hlavy čísi řev. Otočila jsem se za tím hlasem a spatřila Zayna, kterého se snažila zadržet Perrie. Oba dva měli v očích slzy, stejně jako všichni, kteří si přáli, abych zůstala u taťky. Jediný kdo se smál, byla matka společně s Andrewem a Alex. „Perrie, pusť," poručil jí a ona ho pustila. „Tohle nemůžete. Nesmí zůstat u matky, nevydrží to. Její matka jí psychicky a fyzicky týrá," řval na soudce.

„Mladý muži, verdikt už byl pronesen, už s tím nic nemůžete dělat," oznámil mu klidně soudce.

„To teda můžu, tyhle lidi," ukázal na levou stranu, kde byli všichni moji známý. „jsou její rodina," dokončil. „Ne tihle tři," ukázal na matku, Andrewa a Alex. „U svého otce se cítila konečně doma. Měla tam klid a nemusela se strachovat, co se jí stane, jestli něco neudělá špatně a nedostane řemenem. Dostávala tam najíst, natož u matky měla jenom jedno jablko na den, a kdybychom jí nepotkali s mou manželkou, tak nevím, jak by to s ní dopadlo."

„Mýlíte se, tohohle se musela obávat u svého otce, toto jí hrozilo od Ashley Hunter," odpověděl soudce.

„Ne, to se zase mýlíte vy. U jejího otce jí nic nehrozilo. Byla tam šťastná, měla tam kluka, kterého miluje, a který nedovolí, aby jí někdo ublížil. On sám u ní byl, když tam byla Alex s Andrewem. Byl s ní v pokoji, kdyby se tam ti dva náhodou dostali, aby jí dokázal ochránit, a teď ho můžete vidět támhle," ukázal směrem k Niallovi. „On jí miluje a nikdy by nedovolil, aby jí někdo ublížil, tak jako to udělali tihle tři."

„Nemáš k tomu důkaz, takže sklapni a vypadni," uzemnil ho Andrew.

„To teda mám," vyštěknul na něj.

„Tak nám ho tedy ukaž," pobídl ho muž, který se mě ptal, jestli si pamatuji ještě něco z doby, kdy jsem byla v kómatu.

„Dobře," přikývnul Zayn a rozhodným krokem si to mířil ke mně. Vrtěla jsem hlavou, aby to nedělal.

„Nedělej to, Zayne prosím, nedělej to. Taťka to nesmí vidět, zlomí mu to srdce, on to nemůže vidět," prosila jsem ho.

„Lily, nemůžu jinak," zašeptal Zayn a sáhnul na mé tričko. Bránila jsem se, prala jsem se s ním.

„Nech jí být, Zayne," ozval se za mnou hlas Nialla, který k nám přišel.

„Nialle, věř mi, bývali jsme jako bratři, věřili jsme si. Takže mi prosím teď věř, když ti řeknu, že pokud jí to tričko sundáme, tak jí to dostane zpátky do Londýna. Vím, že ses s ní nerozešel dobrovolně. Vedení ti dalo na výběr a ty ses rozhodl špatně, ale můžeš to napravit, ale musíš k tomu mít Lily v Londýně, pokud jí to tričko nesundáme, bude tady a ty už to s ní nenapravíš," díval se mu Zayn do očí.

„Dobře," pronesl Niall a chytil mě. Nemohla jsem se jim bránit, byli moc silní. Jediné, co jsem mohla, bylo pozorovat mého otce, jeho výraz, když poprvé uvidí mé tělo.

„Vidíte to? Opravdu si myslíte, že tyto rány od řemene jsou staré deset dní? Ty můžou být staré nanejvýš tak dva dny," pronesl Zayn, ale já jsem se na něj, na Nialla či soudce nepodívala. Pozorovala jsem taťky obličej. Jeho oči, ve kterých byla vidět bolest a obvinění. Obviňoval se, že mě sem pustil.

„Není to tvá vina," naznačovala jsem mu ústy pořád dokola, ale přes slzy to zřejmě neviděl.

„Rose, od koho to máš?" zeptal se mě soudce.

„Od matky a sourozenců," odpověděla jsem a tentokrát už jsem pohled na taťku nesnesla.

„Za co je máš?" zeptal se znovu.

„Podle toho, na jakou se ptáte," odpověděla jsem vyhýbavě.

„Všechny, řekni nám, za co je všechny máš," požádal se nějaký další muž.

„Rány mám třeba za to, že byla moc studená polévka, jídlo bylo málo slané, jeden den mi nebylo dobře, takže jsem usnula a matka mě seřvala, že jsem neuklidila a nenavařila, tak mě za to seřezala řemenem, dříve jsem dostávala rány i za to, že jsem dostala dvojku ve škole, nebo jsem špatně napsala referát či úkol za mé sourozence," vyjmenovávala jsem jim několik důvodů, kvůli kterým jsem byla potrestána.

„To jako vážně?" vypadlo z toho chlapa.

„Ano," odpověděla jsem.

„To je podle mě dost drsný trest," zamumlal.

„Mohu si to už obléknout?" zeptala jsem se, necítila jsem se dobře, když jsem tu stála takhle odhalená.

„Jistě, oblékni se a všichni na chvíli jděte ven, musíme se znovu domluvit," vřele se na mě usmál. Oblékla jsem se a společně s ostatními šla ven.

„Zlato, je mi to tak líto," ozval se taťka, když jsme byli venku a hned mě objal.

„Tatí, nemůžeš za to, opravdu za to nemůžeš," snažila jsem se ho uklidnit.

„Oh! Velmi dojemné vy dva," promluvila za námi má sestra. „Jinak Maliku, pěkný, fakt se ti to povedlo, ale jestli si myslíš, že díky tomuhle připadne k otci, tak se mýlíš, mamka s ním má dohodu," vysmívala se nám.

„Myslíš tu, jak ho vaše matka pozvala k vám na večeři a cpala mu do hlavy, jak jste jí chudinku vyzvedli na letišti celou od slz, že jí Ashley ubližuje a ona tam nechce?" zeptala se Perrie a přišla k nám. „Prosím tě, to už jí nesežere, je vidět, koho se bojí a u koho bejt nechce, teď bys měla vypadnout."

Moje sestra se na ní naštvaně podívala, otočila se na podpatku a zmizela pryč.

„Tatí, Ashley tohle je Perrie, Perrie, tohle je můj taťka a jeho manželka, které někdy říkám mami," seznámila jsem ty dva spolu.

„Těší mě, pane a paní Hunterovi," usmála se Perrie. „Máte úžasnou dceru," usmála se na ně Perrie.

„Děkuju," usmál se taťka.

„Perrie a její manžel Zayn – se kterým právě teď nemluvím – mi pomáhali. Oni mě našli, když jsem před pár dny zkolabovala a pomáhali mi," vysvětlila jsem a pak se zarazila. Prozradila jsem toho až moc.

„Zkolabovala?" zblednul taťka.

„Tatí, už je to v pořádku, teď už si tam jenom půjdeme poslechnout, že připadnu k vám a bude to," usmála jsem se.

„Lily, je mi to hrozně líto, není to tak, jak si myslíš, všechno ti to doma vysvětlím," přišel za mnou Niall a objal mě.

Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale vyrušil mě hlas, který nám oznámil, že se máme vrátit, abychom si poslechli konečný nový verdikt.

Co si o tomto dílu myslíte? Jak se soudce rozhodne tentokrát?😮 

Opět prosím o vote a komentáře, děkuji, Andy 💕