Nepamatuju si, co bylo předtím. Co vedlo k tak velké události. Co to zapříčinilo. Ať jsem se snažila sebevíc přemýšlet, nic jsem nenacházela. Nevěděla jsem.
Možná k tomu vedlo něco obrovského. Možná osud. Možná pouze náhoda. Bylo to vlastně šílené. Nevěřila jsem, že se něco takového doopravdy děje.
Ale ono se to dělo.
První, co si pamatuju, bylo silné světlo. Snažila jsem se najít zdroj té oslňující záře. Zoufale jsem mhouřila oči, které byly proti světlu bezbranné. Neodvážila jsem se ani pohnout.
Pak, po nějaké době, začalo světlo ustupovat. Těžko říct proč. Z dálky se ke mně nesly jakési zvuky. Stále jsem se neodvažovala oči otevřít.
Vtom vzduchem něco hlasitě prosvištělo. Strachy se mi zkřivil obličej. Stále jsem se neodvážila byť jen pootevřít oko, natož se pohnout. Pozorně jsem naslouchala.
Ticho.
Vtom jsem to uslyšela znova. Lehký svist a šustění. Ozývalo se to někde za mnou. Zachvěla jsem se. Opatrně, velmi opatrně jsem rukou pomalu přejela po povrchu, na kterém zřejmě ležím. Byl měkký na dotek a příjemně heboučký. Trochu jsem se uklidnila. Pomaličku jsem také zahýbala nohama. Ucítila jsem totéž.
Dobře. Ležím někde na zemi, absolutně nevím, kde to jsem. Všude kolem se ozývají prapodivné zvuky a vzhledem k tomu, že mám oční víčka stále pevně přimknutá k sobě, absolutně netuším, jak to kolem vypadá a před čím bych se měla bránit. Možná bych tu ještě mohla chvíli počkat. Třeba mě zase pohltí světlo a já se odsud dostanu pryč...
A dost! Musím něco dělat. Tady na zemi jsem naprosto bezbranná a někde kolem určitě číhá nějaká nestvůra, pro kterou jsem vítanou kořistí. Tak co budu dělat?
Zamyslela jsem se nad svými možnostmi. Naskýtala se jediná. Otevřít oči, vstát a postavit se čelem kruté realitě.
Bez zbytečného přemýšlení jsem co nejméně to šlo vykoukla zpoza očních víček. Modro. Nezdálo se mi na tom, co jsem viděla, nic životu nebezpečného, a tak jsem oči otevřela úplně. Spatřila jsem sytě azurové nebe.
Pomalu a co nejtišeji jsem se vyhoupla do sedu a úžasem mi spadla brada. Nikdy jsem nic podobného neviděla.
Naskytl se mi pohled, který předčil všechna moje očekávání. Přede mnou se rozprostíral obrovský les. Zelené listí tichounce ševelilo ve větru a po hebké trávě se rozprostíraly obrovské měkké mechové polštáře.
Zůstala bych na tento výjev zírat celé dny.
Zírání se ovšem nekonalo. Hned za mnou se totiž ozval mě již povědomý svist. Věděla jsem již, že to šustí listy nebo nejspíš nějaký keř. Ale také jsem věděla, že keře samy od sebe nešustí.
Neohrabaně jsem se postavila na své vratké nohy. Se svým nově nabytým tělem neumím ani pořádně zacházet a už mám čelit hrozbě skryté v křoví.
Nepříjemným kývavým pohybem jsem se otočila a vyděšeně zírala vpřed. Jak jsem již uhodla, šustění pocházelo z nedalekého keře.
Budu tam muset dojít, uvědomila jsem si náhle. Kolébavými kroky jsem se vydala vpřed. Byla jsem z toho všeho pořádně vyděšená. Netušila jsem, že pohyb tak bolí.
Po chvíli kolébání jsem přišla na příhodnější způsob chůze. To už jsem ale byla na pár kroků od děsivě šustícího keře.
Část mého těla chtěla rychle prchnout, ale má zvídavost ji přemohla a donutila mou ruku přiblížit se ke keři. Dotkla jsem se ho. Dosud ševelící keř najednou ztichl.
Mé zbabělé já se ujalo vedení a já rychle uskočila. Tedy, uskočit, to jsem zvládla, ale při dopadu se moje nohy zlomily v kolenou, a já tvrdě upadla na záda.
Vykřikla jsem. Bylo to vůbec poprvé, co jsem slyšela samu sebe. Můj hlas mě fascinoval, ale když jsem očima blikla ke keři, zvědavost mě přešla a její místo přebrala vyděšenost.
Opřela jsem se o lokty a pozadu se co nejrychleji odsouvala dál. Najednou jsem ale ucítila náraz do zad. Prudce jsem otočila hlavou, což mě později stálo natažený krk. Strom. Vysunula jsem se po kmeni vzhůru do sedu a s očima přilepenýma na opět se hýbající keř jsem si přitáhla nohy k tělu, abych si chránila břicho.
Takhle to skončí? Zemřu? Pohltí mě nicota?
Nestihla jsem se svými děsivými myšlenkami zabývat dlouho. Keř znovu zašustil. To něco, co se v něm skrývalo, se mě nejspíš připravovalo skočit. Přerývaně jsem oddechovala, přišlo mi, jako by mě strach dusil. Keř zašustil ještě jednou a naposledy. A pak...
Nepředstavitelnou rychlostí se na mě řítila malá oranžová rozmazaná šmouha. S vytřeštěnýma očima jsem ji sledovala. Přišlo mi to jako věčnost. Poslední okamžiky před smrtí.
Šmouha se stále více přibližovala. Tento překrásný lesní sen se pomalu blížil ke konci. Zjevně jsem neobstála. Teď tady umřu. A navždy se vytratím.
Do nárazu zbývala poslední vteřina. Dokázala jsem myslet na jediné: Kdybych jen měla o trochu více času...
Poslední, co jsem ucítila, byla jedna jediná osamocená slza stékající po mé tváři.
Pak už se mi celým tělem rozezněla mravenčivá bolest a já upadla do bezvědomí.
