Byl červen, děti se těšily na prázdniny a já se s manželkou vydal na poslední divadelní představení sezóny, očekávaje klidný, kulturně emocionální zážitek. Ale jako vždy, když je přítomna má žena, vyvíjí se vše jinak.
O přestávce se mě náhle má zákonná polovička, zcela nečekaně a v naprostém rozporu s jejím výživově-výchovným přesvědčením zeptala, zda-li si nedám CHLEBÍČEK!!! Cože? Že by konečně pochopila, po čem muži touží? A nebo kulturní prostředí divadla na ni zapůsobilo natolik, že vůči mně uvolnila otěže gastronomicko-rodinných zákazů? Taková varianta se mi jevila jako silně nepravděpodobná, ale přesto, nebo možná právě proto, jsem novou situaci zpracoval s rychlostí čtyř jádrového procesoru a v následných milisekundách, než dojde k obratu ze strany dotazovatelky, jsem s předstíraným klidem odpověděl: „Ale jo, dám si."
Manželka se zvedla a odešla do zákoutí směrem k toaletám, kde je i stánek s chlebíčky. Nemohl jsem se dočkat, až mi šunkového krasavce s vajíčkem politým majonézou přinese a já se do něj zakousnu co jen to půjde. Majolka se mi rozptýlý po ústní dutině, smíchá se společně s uzenářským výrobkem od Andreje a produktem českých nosnic, čímž vytvoří jedinečný, chuťově-emocionální vjem. Ale protože až příliš dobře znám svou manželku a vše doposud probíhalo netradičně hladce, pojal jsem podezření, že v bufé zahlédla i něco nechutného, něco ve stylu veganských tofu chlebíčků a ty jsou mi teď kupovány. Bičován muky obrazotvornosti a chlípnou gastro-představou jsem očekával, co dorazí.
V tom se z poza ostatních účastníků kulturní akce vynořila manželka s bílým táckem a zcela jako bohyně stravování, zpomaleně, obklopena ve snovém oparu, přesně podle mých nejtajnějších představ v ideálních proporcích, ke mě přibližovala tato vzrušující a se vším co má mít, úžasná šunková pochoutka.
Na chvíli jsem zavrávoral a musel se přidržet zdi, když mi lahůdkářský produkt zastavil na dosah. Manželka se tvářila neutrálně, a aniž by se mi koukla do očí, v nichž by zcela jistě spatřila očarování, pronesla stroze: „Vlastně jsem dnes ještě neměla žádné bílkoviny. Víš co, já si vezmu to vajíčko a šunku a zbytek ti nechám."
A bylo to tady! Potravinová zákeřnost, již jsem tušil, ale nevěděl odkud přijde. „Tak to ne!", reagoval jsem okamžitě a tvrdě. „Jako že mi necháš veku s rajčetem a okurkou a vyjíš si to nejlepší? To si ze mě snad děláš srandu?!"
Nědělala. Chlebíček zapůsobil jako emocionální spouštěč výčitkového seznamu manželových negativ. Do obličeje mi byl vmetávám jeden můj prohřešek za druhým a to v podobě dávných křivd, jichž jsem se na manželce v rodinném pravěku dopustil. Na závěr zazněl argument, že raději nechám svou celoživotní oporu podlehnout hypoglikémii, jenom abych se: „zase nažral!" Já, hlavní netvor, cítil bodavé pohledy okolí a bylo mi jasné, že divadlo se teď odehrává ne na jevišti, ale ve foajé. Manželka dojela seznam mích negativ, vrazila mi do ruky chlebíček a odešla na toaletu. Uprostřed velkého kruhu diváků jsme s chlebíčkem zůstali sami. Už mi sice nepřipadal tak okouzlující jako před chvílí, ale chuť by pořád byla. Jenže když si teď kousnu, lidé mě odsoudí, neboť sympatie jsou očividně na straně gastrotrýznitelky.
No nic. Chlebíčky budou i příští sezónu. A mně, jak to tak vidím, patrně začne trápit prostata a já budu muset častěji navštěvovat zákoutí s toaletou, hned vedle divadelního bufetu.
