Bílá víla a Loutkař

Kapitola 4 - Dotyk

„Co se děje, Lio?!" zakřičel na mě Eric a běžel ke mně. Ale já jsem věděla, že se mě za žádnou cenu nesmí dotknout. Přes dlaně jsem si stáhla rukávy a pomalu ucouvla. Dávala jsem si pozor, abych se o nic neotírala. Nechtěla jsem, aby cokoliv zahynulo. A už vůbec ne Eric. Udělala jsem další dva kroky dozadu.

„Nepřibližuj se... Prosím," zašeptala jsem a cítila, jak mi trochu zvlhly oči. Eric se nezastavil, jen zpomalil. Zopakovala jsem prosbu a ruce překryté rukávy jsem schovala za záda. Přes tvář se mi skoulela jedna osamělá slza. Loutkař se zastavil a zmateně mě pozoroval. Já jsem se taky zastavila. Za zády jsem si drtila dlaně a nejradši bych se tady sesypala. Ale to jsem nemohla.

V tu chvíli se Eric pohnul. Udělal hrozně rychlý pohyb a téměř hned byl u mě. Nemohla jsem utéct, protože stébla trávy se mi omotala okolo bot. Podvodník. Natáhl se po mé ruce, ale já jsem ucukla.

„Nedotýkej se mě!" vyjekla jsem a zkusila se vytrhnout trávě. Protože jí bylo spoustu naráz, tak jsem pouze přetrhla pár stébel. Tohle nepomáhalo.

„Všechno, čeho se dotknu, umře! A na rozdíl od Šedivé víly to neumím kontrolovat! Jdi pryč! Nechci tě zabít!" zaječela jsem a prudce se vyzula z bot. Jen v ponožkách jsem couvala dál od Erica. Nesměl se mě dotknout. Nesměl umřít. On ne.

Tentokrát se ke mně blížil pomalu. Opatrně. Já jsem taky couvala pomalu, měla jsem pocit, že jsem tak zděšená, že rychlé pohyby nezvládnu. A pak jsem najednou zakopla. Eric zděšeně vykřikl mé jméno. A já jsem přepadla přes okraj propasti.

Tyhle úzké, ale neskutečně hluboké propasti nenechávaly lidi živé. Kdo do nich spadl, ten to nepřežil. Ale stejně jsem se usmívala. Alespoň jsem už nemohla ublížit Ericovi. Najednou se přes okraj vyklonila silná paže a chytla mě. Eric mě vší silou držel a snažil se mě dostat zpátky.

„Pusť mě! Zemřeš!" ječela jsem a snažila jsem se vykroutit. Když mě včas pustí, tak to přežije. Možná s následky, ale přežije. Ale on mě nepustil. Tahal mě výš a výš až jsem viděla i jeho tvář. Moje prokletí ho zároveň zabíjelo. Bránil se, hrozně moc. Já se taky snažila vcucnout to prokletí zpátky, ale nešlo to. Už bylo příliš pozdě. Pro něj i pro mě. Mělo to takhle dopadnout? Měla jsem já i Loutkař zemřít?

V tu chvíli se kolem nás rozzářilo červené světlo. Cítila jsem, jak mi něco trhá kůži na předloktí. Cítila jsem, jak mi teče krev. Ale stejně rychle to přestalo a kolem nás zůstala jen slaboučká rudá záře. Bolestná grimasa z Ericova obličeje se vytratila a on mě hladce vytáhl zpátky.

Překvapeně jsem se podívala na vnitřní stranu předloktí. Kůže byla potrhaná a mezi ní se tvořil symbol. Měla mi téct krev, ale netekla. Pomateně jsem se podívala na Erica, ale ten pozoroval svoje rameno. V místě, kde měl roztrženou košili, se mu tvořila devíticípá květina. Rudá devítilistá květina, znamení dokonalého propojení...

„Co to je?!" vyjekla jsem a roztřesenou rukou se dotkla svého předloktí. Dokonalé propojení byla povídačka, pohádka na dobrou noc. Pro prokleté by to znamenalo, že našli člověka, kterému nemůžou ublížit. Bylo by to požehnání. Právě proto to byla jen pohádka.

„Jak... To není možné..." tiše zasípal Eric a pohled nespouštěl z ramene. Potom se otočil pomalu na mě a chvíli se mi díval přímo do očí. Měl temně hnědé duhovky a mnoho lidí se jeho pohledu bálo. Mě naopak připomínal bezpečí.

Potom se ke mně naklonil a bříškem prstu mi přejel po zápěstí. Nebylo o tom pochyb, byli jsme propojeni. Ale jak?

„Riskoval jsem pro tebe život. A ty ses mi snažila vykroutit a tím mě zachránit před tvým prokletím." Řekl to nejistě, jakoby se bál, že když neodpoví správně, tak se něco zlého stane.