Broken [CZ - Luke Hemmings]

41.

Ten samý den odpoledne jsem ještě pořád byla na hotelu s Lukem. Seděli jsme na gauči v objetí a nepřítomně se dívali na zapnutou televizi. Nakonec jsem to s tím filmem, který jsem sotva vnímala, vzdala. Přivřela jsem oči a opřela se hlavou o Lukovo rameno. Konečně jsem měla čas všechno, co se dneska stalo, vstřebat.

"Mám hlad," ozval se Luke po chvíli, kdy jsem pomalu usínala.

"Hm," zamručela jsem a nahlas si zívla. Poposedla jsem si a znovu se uvelebila v jeho náruči.

"Ty ne?" zajímal se šeptem a krátce mě políbil do vlasů.

"Hm," odpověděla jsem stejně jako předtím. Chtělo se mi spát. Pochybovala jsem, že se mi to v téhle pozici nepovede, když jsem se teď cítila tak příjemně.

"Co to znamená? Máš hlad nebo ne?" zasmál se Luke.

"Hm." To bylo to jediné, na co jsem se právě zmohla.

"Ach jo, El," povzdechl si, ale následně jsem opět uslyšela ten jeho dokonalý smích, "jsi unavená, co?"

"Hm," zamručela jsem opět a lehce kývla hlavou. Čekala jsem, že mi na to něco řekne, ale on se mě místo toho pustil a sundal ze sebe mé ruce, které jsem měla omotané kolem jeho pasu. Nechápavě jsem otevřela oči a sledovala, jak se zvedá z gauče. Poté, když stál na nohách, se ke mně sklonil a vzal mě do náruče. Nijak jsem neprotestovala, pouze jsem si položila hlavu na jeho hruď.

"Vyspi se tady, El," pošeptal, když se zastavil a položil mě na měkkou postel. Předpokládala jsem, že jsme teď byli v ložnici, kde spal Luke. "Neměl jsem v plánu tě takhle...zničit," zasmál se. Přestože jsem byla unavená, pořád jsem ho mohla pořádně bouchnout. Taky jsem to udělala. On se zasmál ještě víc a pak přese mě přehodil na dotek příjemnou deku.

"Kam jdeš?" zeptala jsem se tiše, když jsem ho viděla odcházet.

"Jdu koupit nějaké jídlo," řekl a otočil se na mě, "neboj, budu hned zpátky," ujistil mě a ještě se na mě usmál.

"Ne, prosím, nechoď," pošeptala jsem a našpulila prosebně pusu.

"Ale vždyť já se hned vrátím. A ty stejně za chvíli usneš," řekl a zavrtěl pro sebe hlavou.

"Nechoď," pronesla jsem znovu a nadzvedla deku, "pojď za mnou," dodala jsem a poklepala na místo vedle sebe. On zakoulel očima.

"Já se hned vrátím, opravdu. To chvíli beze mě vydržíš," mrkl na mě.

"Ne," řekla jsem hlasitěji a pak znovu poklepala na místo vedle sebe.

"Ježiši, ty jsi strašná ženská. By mě zajímalo, kdo si tě jednou vezme," pronesl pobaveně a pak převrátil oči v sloup, ale i přesto došel k posteli a vlezl si pod deku vedle mě.

"Ty," řekla jsem a nalepila se na něj. Pořádně jsem ho objala a nehodlala ho v nejbližší době pustit. Bylo mi jedno, že má hlad. Ano. Sobecké.

"Tady si někdo věří na to, že spolu chodíme jen pár hodin," zasmál se a políbil mě do vlasů.

"Já bych si nikoho kromě tebe nevzala," pošeptala jsem.

"Ale, ale. Tady už někdo napůl spí," pověděl se smíchem a jelikož ležel čelem ke mně, vlepil mi krátkou pusu na levé líčko, pak na čelo a nakonec ještě na nos.

"Opravdu. Myslím to vážně," pošeptala jsem a více se na něj natlačila.

"Jo, já ti to věřím," zasmál se. Věděla jsem, že mi teď kecá, ale moc jsem to neřešila. Já jsem věděla svoje. I kdyby nám to s Lukem v budoucnu nevyšlo, nebyla bych už ochotná si někoho jiného vzít. Chodit ano, to bych mohla, ale svatbu ne. Tu jsem si vysnila s ním. Možná měl pravdu. Už jsem byla dost unavená...