Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 13

Na těch pár dní nás zařazují do tříd, ve kterých bychom měli být, kdybychom se rozhodli tady zůstat. Takže já a Matty jsme spolu, Jeremy ve třídě zdejších ‚maturantů' a Daniel asi o tři třídy pod tou mou. Každý pořád dokola opakuje, jak je tahle škola speciální. Taky se nám podle toho dostává speciálního zacházení. Na každé normální škole jsou učitelé alespoň první týden shovívavý, snaží se být milí, netlačit na nás. Tady? Očekávají zapojení do hodiny a práci odvedenou na sto procent, jako kdybychom už odsouhlasili, že tady zůstaneme. Je jim jedno, že pořád nevědí, jak se rozhodneme – na každé nové hodině fasujeme učebnice a sešity. Nechávám si svoje obavy pro sebe a jenom se snažím dělat, co se po mě chce.

Jeremy nemůže provádět prakticky žádnou fyzickou aktivitu, je proto strašně otrávený. Matty s Danem začali pracovat na těch svých... schopnostech. Zatím mě to děsí. Vytáhli nás ven a já na vlastní oči viděla věci, které se dějí jenom ve filmech a knihách. Nedá se nevěřit tomu, že ředitel mluvil pravdu. Já nevěřím, že se takové schopnosti jsou pro lidi jako já nebo Jeremy. Pro Dana a Mattyho možná. Je si umím představit v roli superhrdinů. Ale sebe? Ani náhodou. Každý člověk si v alespoň jednou za život přeje udělat něco výjimečného, něco, na co svět nezapomene. Představa, že bych se stala neviditelnou nebo dokázala číst myšlenky, je neskutečně úžasná. Ale strach pořád převažuje nad úžasem.

„Lori, pojď k tabuli," vyvolává mě Harrisová, matikářka. Už včera zjistila, že mi matematika nejde. Jednoduše můžu dělat, co chci, stejně to vždycky dopadne nejlépe za tři. Pod jejím přísným pohledem se ale sousloví ‚nechápat matematiku' posouvá na úplně jiný level. Při představě, že mě čeká další veřejné mučení před tabulí, musím vzdychnout a přicházím k tabuli. Ona je typ učitelky, který musí vidět alespoň jednoho člověka za hodinu, jak se bezradně kroutí u tabule a neví, co dál. Což je v téhle třídě poměrně těžké. Připadám si jako opice mezi roboty, kteří dokážou úplně všechno, o co si řeknete. Ještě o to je to horší, když Matthyas na hodiny matematiky odchází do vyšších ročníků.

Zapisuju příklad a snažím se to prodlužovat. Pak od tabule krátce odstupuju a příklad si prohlížím celý. Chviličku to musím vstřebávat, aby mi došlo, co mám dělat.

„Takže?" ozývá se Harrisová.

„Vytknu jednu pětinu," střílím jenom tak od boku. A zásah! Na zlomky jsem ale levá, co se týče počítaní z paměti. Kdyby mě nechala napsat si nějaké mezivýpočty... ale ona nechápe, že já nechápu. Absolutně nechápu. Nemám místo mozku kalkulačku.

„Ano, ale trochu rychleji, prosím. Nemám na jeden příklad celou hodinu." Já kroutím hlavou a usmívám se. Nemůžu se jinak „bránit" než úsměvem. „Je tady něco k smíchu?"

„Ne."

„Tak pokračuj." Ráda bych, kdybych věděla, jak. „Nevidíš v tom vzorec?!" bere mi z ruky křídu a vedle čmárá pár písmen a čísel. Pak mi křídu vrací. „Dodělej to už." Nevím, co mám s řádky číslic, odmocnin a písmenek dělat. Tak prostě dělám to základní, sčítám a odčítám to, co jde a možná i nejde. „Ty tady čaruješ, běž si prosím tě raději sednout!" Dál mi věnuje proslov o tom, že neznám základy matematiky a že bych se měla nad sebou vážně zamyslet, že s tímhle nedodělám střední školu. Zatímco bere k tabuli dalšího, znovu počítám svůj příklad do sešitu na příkaz Harrisové. Docházím k celkem normálnímu výsledku a ona si pro sebe mumlá něco ve smyslu, jak jsem neuvěřitelná.

Další její obětí je Dyllen. Ten toho stíhá ještě míň, než já, protože po pěti minutách neznalosti vzorců ho posílá sednout si, rudá vzteky.