Clairvoyant (Harry Potter - Fanfiction)

Kapitola 1. Divná dívka, divní lidé a divné sny

Dnes jsou mé jedenácté narozeniny, no vlastně jsou zítra, ale slavíme je dnes. Je to den jako každý jiný, ale byl ve skutečnosti speciální. Je to zároveň předposlední červencový den, což znamená, že si můžu přispat. Miluji, že mám narozeniny v létě. Znamená to volno a teplo a spoustu možností co dělat.

Seběhla jsem schody dolů do přízemí a zamířila do kuchyně, ze které už se linula vůně lívanců. Mamka smažila u sporáku a táta seděl u stolu, pil kafe a četl noviny. Klasické letní ráno v rodině Olsenových.

„Dobré ráno Mio! Jakpak si se vyspala?" zeptala se mě máma.

„Šlo to. Zase jsem měla jeden z těch snů. Viděla jsem sebe, jednoho kluka a takovýho obra, jak jdeme jednou nádhernou ulicí plnou lidí a všude byly sovy a kouzla!" Vyhrkla jsem já a posadila se ke stolu.

Moje sny byli téma konverzace skoro každé druhé ráno. Vždy se totiž staly realitou. Dost jsem toho využívala, když jsem viděla nějaký test, co jsme měli psát, ale neuměla jsem to kontrolovat. Jediné, co jsem věděla jistě je, že jsem čarodějka a budu chodit do školy v Bradavicích. Samozřejmě jsem to řekla i rodičům a za tu dobu co to vím si na to zvykli.

„Ten dopis ti má přijít dnes?" Zeptal se táta jako by to nevěděl.

„Ne, ten dopis zítra přinese paní profesorka McGonagallová přeci!" usmála jsem se na něj.

Táta přikývl a usmál se taky. Nemohla jsem se dočkat až pojedu do Bradavic. Přeci jenom by tam někdo mohl něco vědět o mých snech a kdo by se nechtěl učit magii a kouzla?

Den už nadále probíhal normálně, dalo by se říci. Rodiče mě vzali do města a já si vybrala docela slušnou hromádku nových knížek, potom jsme společně zamířili na zmrzlinu, a nakonec jsme šli do kina. Dohromady to byl nádherný narozeninový den.

31. června jsem se probudila jako vždy brzy a čilá. Seskákala jsem schody a pustila se do snídaně, když se ozvalo klepání. Vyskočila jsem ze židle a běžela ke dveřím. Byla tu má nová profesorka přeměňování.

„Dobrý den paní profesorko McGonagallová, pojďte dál!" Pozvala jsem ji dovnitř poté co jsem otevřela dveře.

Překvapeně se na mě dívala. Neměla jsem přeci vědět její jméno, byla jsem přeci mudlorozená!

„Prosím neděste se, že vás znám. Mám sny o budoucnosti, ale rozhodně nevím vše! Rodiče už ví že jsem čarodějka jen potřebují ujistit, že je dobrý nápad posílat mě do Bradavic," pokusila jsem se jí uklidnit, ale soudě podle jejího obličeje se mi to moc nepovedlo.

Vzala jsem jí za ruku, zavřela za ní domovní dveře a dovedla jí do obývacího pokoje kde jsem jí usadila na mé oblíbené křeslo. Poté jsem začala po domě nahánět moje rodiče, jelikož oba se někam zase zašantročili. Než se mi je povedlo oba dostat do obýváku, paní profesorka se stihla vzpamatovat ze svého šoku, a tak jim hned vše vysvětlila, předala nám můj dopis a pověděla nám, že zítra se tu pro mě zastaví bradavický klíčník a šafář a společně s jedním dalším žákem, o kterém jsem já věděla, že je Harry Potter, nás vezme nakupovat do Příčné ulice.

„Teď bych se ráda na něco zeptala já," začala profesorka, „tyhle sny o budoucnosti? Jak to funguje? Měla jsi je vždy nebo se objevili až teď?"

Ráda bych na její otázky odpověděla něčím lepším, ale sama moc nevím, a tak jsem řekla to co bylo jasné.

„Tyhle sny mám odjakživa nevím, proč a ani odkud se berou, ale vím že jsou vždy pravdivé. Doufala jsem, že až začnu chodit do Bradavic dozvím se něco víc. Nevím, jak fungují, nevím, jak je kontrolovat, ale víc jak měsíc do budoucnosti většinou nevidím. Jediné, co jsem viděla roky dopředu, bylo to že jsem čarodějka."

Paní profesorku McGonagallovou rozhodně mé sny zaujaly. Jak by ne? Ani v kouzelnickém světě nejsou normální.

„Sice nejsem převelkým entusiastou ohledně předmětu věštění, ale ve třetím ročníku bude možnost vybrat si ho jako jeden z dobrovolných předmětů a bylo by to možná prospěšné," pověděla mi, „Zároveň bych ti doporučovala abys si v příčné ulici zakoupila nějakou knihu o tomto předmětu – ačkoliv je bradavická knihovna plná knih nejrůznějších témat bylo by lepší, kdybys měla svou vlastní."

„Děkuji vám za radu paní profesorko, a těším se až se zase uvidíme ve škole," usmála jsem se na ní a ona mi můj úsměv opětovala.

Druhý den brzo ráno se na našem prahu objevili Hagrid a Harry. Jelikož jsem je nechtěla vyděsit tím, že vím, kdo jsou jednoduše jsem se představila a oni se představili mě. Společně jsme se pak vydali do Londýna a do příčné ulice.

S Harrym jsme se docela dost skamarádili, bavili jsme se o všem možném, od našeho oblíbeného jídla po to, jaké jsme si mysleli že budou Bradavice. Zároveň jsme si popřáli k narozeninám, které jsme oba měli ve stejný den. Hagrid Harrymu k narozeninám koupí sněžnou sovu, zatímco si budeme vybírat hůlky a Harry ji pojmenuje Hedvika, což jsem věděla díky svému snu.

Když už jsme měli hábity od madame Malkinové hotové, a potkali jsme Draca Malfoye, který se však nepředstavil a byl velice nezdvořilý, zbývala nám jediná zastávka. Ollivander.

Když jsme do malého obchodu vešli mohli jsme cítit magii ve vzduchu. Bylo tam nespočet polic táhnoucích se do dálky, tvořících komplikované bludiště, a ty byly od shora dolů zaplněné krabičkami s hůlkami. Bylo to magické místo.

„Halo?" zavolal Harry do opuštěně vypadajícího obchodu.

„Ach! Harry Potter! Očekával jsem vás pane Pottere, ó ano, zdá se to jako včera co si u mě vaši rodiče kupovali svoje první hůlky. A vy! Vy musíte být slečna Olsenová! Ó ano! Máte velice slibnou budoucnost slečno," usmál se na mě pan Ollivander a já se na něj usmála nazpět, věděla jsem, že mě pozná, byl prozíravý, viděl znaky budoucnosti, a proto jsem si ho oblíbila.

Harry byl na řadě první, trvalo dlouho, než si ho hůlka vybrala a ta se kterou skončil byla sestra hůlky Lorda Voldemorta, člověka, který zabil jeho rodiče. Byla 11 palců dlouhá, s perem ptáka fénixe a z cesmínového dřeva.

Konečně byla řada na mě. Místo toho, aby mi však pan Ollivander přinesl krabičku s hůlkou pokynul mi abych šla dál. Měla jsem jí vybrat já.

Procházela jsem dlouhé řady polic až skoro úplně dozadu když jsem ucítila závan magie z mojí pravice. Vytáhla jsem dlouhou černou krabičku pokrytou tlustou vrstvou prachu. Došla jsem s ní k pultu, vytáhla hůlku z krabičky a mávla s ní.

Když Harry zkoušel svoji hůlku vyšlo z ní světlo a teplo, ovál nás vánek, a to bylo vše. V mém případě se moje hůlka rozzářila tak moc, že jsem musela mhouřit oči, prohnal se okolo nás vítr nesoucí malé lístky a já začala slabě zářit spolu s koncem mojí hůlky.

Ollivander, ačkoli by to asi nepřiznal, byl mojí hůlkou překvapený. Harry zapomněl svoji bradu na podlaze a já nikdy nebyla šťastnější. Moje hůlka byla 12 a půl palců dlouhá, z bezového dřeva s perem ptáka fénixe.

Není časté, aby měl kouzelník či čarodějka bezovou hůlku, jelikož jsou extrémně obtížné na kontrolu, to samé i s fénixovými pery je těžké, aby si člověka taková hůlka zvolila. Má hůlka skoro docela křičela, že jsem mocná čarodějka, jak nám sdělil pan Ollivander. 

Zdravím všechny čtenáře! Tato knížka byla moje první tady na Wattpadu a nebyla zrovna zručně napsaná a tak jí přepisuji. Některé části příběhu se změní, bude delší a nebude mít (tolik) gramatických chyb. Dříve se jmenovala Čarodějka z neznáma, ale rozhodla jsem se jméno změnit, doufám že se vám bude stále líbit!

Ohledně vydávání kapitol - budou vycházet nepravidelně, tak jak je přepíšu a následně budu dopisovat zbytek knihy. Prosím nepište mi o další kapitoly - cením si že se vám příběh líbí a chcete si přečíst více ale byla bych raději kdybyste mi nechali váš názor v komentářích. Pokud se divíte možným komentářům a počtu hvězdiček - přepisuji kapitoly do stejných kapitol jako byli před tím.

Děkuji za čtení, za všechnu podporu a za vaší trpělivost. Jste nedílnou součástí mého psaní a bez vás bych tu nikdy nebyla. <3

-Terry