Když se blížil ke kryptě, cestu mu překryl známý stín. Stín věci, která ani zdaleka nepřipomínala člověka.
Obrovský masiv hmoty se vlnil v jakémsi podivném éterickém uskupení. Části tohoto těla připomínaly strupy, rez a hnis. Jiné vypadaly, jako by ani neexistovaly v tomhle světě, ale byly někde jinde, přesto spojovaly tělo - něco co tam mělo být, chybělo. Místo toho byla jen podivná hmota krevního aerosolu či snad nějakého rudého výparu, který jaksi dodržoval tvar monstra. Kdo ví, jaká tajemná síla zachovala tvorovu soudružnost. Bytost byla od lovce asi pět metrů, když se z toho zvráceného útvaru pomalu vynořila dlouhá dlaň, ta už vypadala lidsky, byla však veliká. Přidala se k ní slepá tvář bez čelisti, ze které visel snad dvoumetrový jazyk a záhy i druhá dlaň, ta se však uprostřed délky opřela o zem, aby se mohlo tělo spolu s první dlaní ještě víc natáhnout, ohromně dlouhé tělo. Beznehtá ruka s kůží, která se odlupovala jako stará barva, se zastavila až před mužovou tváří a výstražně tam zůstala, bránící v průchodu. Smrděla smrtí.
„To jsem já" zahrčel lovcův hlas a dlaň se začala vracet zpátky do masito-krvavé ulity. Až nyní vyniklo, jak neohrabané stvoření je. Rukou se při stahování opřelo o jazyk, který mu ležel na zemi, a bytost tichým tónem, připomínající jen zvuk slabého průvanu v místnosti, zavyla bolestí a začala stahovat zraněný jazyk do pusy. Pro lovce to byla podívaná plná soucitu a strachu. Děsil se toho, že na tomto místě lze spatřit i horší osudy a že jednou bude tvořit také dílek na této děsivé mozaice hrůzy a beznadějného úpadku. Pokud už dávno netvořil.
V kryptě, v truhle hluboko v díře, do které vedly spirálové kamenné výběžky neurčitého původu, ho čekalo vše, co mu na tomto místě zbylo. Ocelová hůl ostrá jak meč a pistole s jedním stříbrným nábojem. Náboj si šetřil pro sebe, ale už byl pevně rozhodnut, že takto odejít nechce a když vydržel doposud, vydrží už do konce. Býval knězem, alespoň si to pamatoval a jako sebevrah by klidu nedošel.
Na dně truhly ležela i hlava obřího kamenného kladiva s otvorem pro meč, který by dodal zbrani rukojeť a umožnil její používání. Meč však byl dávno ztracen - zapomenut - a ti kteří padli jeho ostřím, také.
Lovec věděl o městě skoro vše a nebál se opustit svou skrýš nalehko, teď ho však čekal lov. Vítal myšlenku, že by mohl být už jeho poslední. Rukou si přejel přes prošedivělé vousy a zazubil se.
