Jeho dnešní kořist číhala ve staré katedrále, přesněji řečeno za ní. Přední zeď s několika zdobenými okny a obřími dveřmi bylo jediné, co z kdysi majestátné stavby zbylo. Všechny ostatní zdi, střecha a trosky, které by tam podle logiky měly být, byly pryč. Jakoby se svět rozhodl, že ta několikametrová oblast je zbytečná a srazil ji pouze na přední zeď a oblast, která do té doby byla za katedrálou, dvorek. Studna, železný plot, pár náhrobků a betonových základů znemožňovaly úplně pohodlné manévrování, ale bylo to asi lepší, než kdyby s bestií bojoval v katedrále, která tam měla být.
Dodnes stále nepochopil, kde se bere ten tajemný opar obklopující hnízda mocnějších bestií. Před katedrálou to vypadalo jako by půda krvácela z milionu drobných ran a kapky krve byly jen drobné kapičky mlhy, které se vznášely vzhůru k nebi. Jako něco vysoko nad vším, co se živí veškerým negativnem tohoto místa, tohoto světa - lovec nevěděl, věděl jen to, že mu vždycky při setkání s těmito výpary krvácí z nosu.
Mlha si vždy pohrávala s myslí smrtelníka, nutila ho myslet na nepředstavitelné věci. Jakoby to už byla rutina, se jí lovec pokusil projít. Spatřil temný a nekonečný prostor plný miliard drobných světélek. Stál na chladné a zamrzlé plošině. Připadal si jako by byl v tuto chvíli mimo tok všeho. Spatřil tvory, kterým se bizarností nemohly rovnat ani bestie v tomto městě. Kapsy prázdnoty se vznášely prostorem a ticho střídalo podivný bzukot, který vycházel z jeho vlastní hlavy. Připadal si, jako by se jeho tělo rozdvojovalo, ale při jakémkoliv pokusu toho vnitřního těla projít tělem vnějším se ozývala ona silná rezonance a tlačila jej zpátky dovnitř. V temnotě se zhmotňovaly další a další světelné body. Hmotnily se z bílých mlhových vláken které se táhly od vzdálených tmavých koulí. Body světel se vznášely a připomínaly hvězdy na noční obloze. Občas nějaké světlo vyhaslo, když do něj vrazil obří tvor, který brázdil prostor. Bývalý kněz spatřil neuvěřitelné množství věcí, které by se vedle sebe nemohly ve skutečnosti snad nikdy vlézt. Pokud by ovšem nebyly extrémně daleko. Při myšlence na to, jak velcí tvorové musejí být, nabrala rezonance uvnitř něj na takové síle, až mu začalo krvácet z nosu. Když otočil hlavou, neviděl nic nového, než viděl okamžik předtím. Neexistovalo zde nic jako zorné pole. Zde, mimo vše, viděl vše. Vibrace se mu chystaly roztrhnout ušní bubínky.
Mlha neviditelnou bílou rukou škrábala na jeho lebku zevnitř a doháněla ho k šílenství. Mohlo to být pár sekund, mohly to být celé věky. Jako už tolikrát předtím, prošel skrz mlhu a vše tohle zapomněl.
