Odhodil plášť nasáklý deštěm, který ho doposud tížil a otřel si už automaticky krev z nosu.
Byla tam.
Vypadala jako nepovedený experiment spojení vlka, nebo spíše vlkodlaka s můrou. Dvoumetrová bestie s pařátem porostlá srstí, které ze zad trčela zničená můří křídla a z jedné strany tlamy visely jako nudle páry velikých tykadel přelomených v různých délkách, několik jich dokonce prorůstalo skrz zmokvané oko. Na hrudi tomu visela hotová kolonie můřích kokonů. Místo pravého pařátu má tvor jen pahýl, ze kterého teče zelenohnědý sliz. Bestie je však mobilní, nohy má obě podobné vlkodlaku, i když místo ocasu má zase hmyzí zadek. Z křídel na zádech neustále odpadávají drobné částečky, a přesto jich je tam ještě dost. Křídla by totiž nemohla být funkční, ani kdyby byla vcelku, bylo jich nespočet. Záda potvory byla křídly doslova prorostlá, lámaly se o sebe a občas se v sobě i zaseknuly. Obě poloviny těla se vzájemně ničily a zabíjely onu parazitující cizí část. Těžko odhadnout která zvířecí část vyhrávala. Přesto se teď na chvíli spojily proti novému vetřelci, který narušil jejich nekonečné utrpení. On, člověk, který chce mít vše za sebou proti bestii, která i přes veškerá svá muka bojuje o každou sekundu svého přežití.
Lovec si nejprve přehrnul rukáv přes mechanismus na levé ruce a poté přehodil ocelovou hůl, o kterou se doposud opíral, do pravé ruky. Zbraň se za cinkotu proměnila v ocelový ostnatý bič. Když na něj tvor, ten nepovedený vyděděnec, naběhnul, tak jen lehce uskočil do strany a nechal se zasypat odlupky křídel. Rychle se otočil a bič z netvorových zad strhnul několik výrůstků a zaryl se do masa, kterého utrhl dostatečné množství k tomu, aby příšera zakvílela. Jedním mechanismem bič vystřelil do dálky a druhým se stáhl zpět, do podoby meče. Lovec vystřídal mnoho zbraní, ale tato byla jeho první. První a jediná, která mu zůstala věrná až do této chvíle, kdy už ho opustily všechny, které kdy prošly jeho dlaněmi. Než tolik zestárnul tak věděl, že by touto holí zabil cokoliv. Osvojil si ji skoro víc, než své vlastní ruce. Na okamžik zalitoval, že si nenašel čas opravit obří kladivo. Bude zapomenuto, spolu se vším.
Netvor zareagoval zběsilým a překvapivě rychlým protiútokem, až se bývalému knězi podlomily nohy a musel se vymrštit do strany a odkutálet pryč. Pařáty se po něm sápaly. Původně chtěl nejprve tvora pořádně zranit železem, ale bál se, že by k tomu nemusel dostat příležitost, pokud bude dlouho váhat. Únavu ve svalech a kostech cítil už mnoho let. Zamířil na tvora levou rukou, prstem uvolnil malinký ventilek na zařízení a cvakl tajemným mechanismem.
Jako všechno krásné na světě, bylo mu už i tohle odepřeno. Mechanismus zacvakal a zařízení začalo syčet, to však bylo vše.
„Umbasa!" zakřičel vztekle a tvor ho nabral předloktím do vzduchu a odmrštil do bahna. Lovcův kotník hlasitě zakřupal a to bylo zlé. Snažil se odkutálet do bezpečí, ale narazil hlavou na jakousi obrubu. Učil se ignorovat paralyzující bolest, kterou míval, když se cokoliv cizího dotklo jeho useknutého ucha. Teď ho však bolest trhala zevnitř, když jím narazil do betonové hrany.
Vztekle bušil do zakrvaveného obrubníku ocelovým mechanismem, až to ohlušivě cinkalo, lehce ty zvuky překřičel. Krev mu stříkla do očí. Byl chvíli hlasitější než potvora, která mu mezitím do zad vrazila pařáty a přirazila ho k zemi. Na chvíli jej pustila a zvedla se na zadní nohy. Tentokrát ho překřičela ona. Vše doprovázelo kmitání křídel, které o sebe třely, tloukly a lámaly se jako suché listí.
Krev se mu dostala až na jazyk a v tu chvíli si uvědomil svou poslední naději. Nápad, který by mohl porazit i absenci štěstěny. Kapalina byla totiž daleko studenější než krev a rozhodně nechutnala jako krev.
„Vezmu tě s sebou!" lovec vytáhnul z opasku pistoli. Nevěděl, jestli se dožije těch několika sekund, aby svůj plán učinil, ale zkusil to. Namířil si pistolí na předloktí a střelil. Zavibrovala mu celá paže. Černá tekutina začala stříkat na všechny strany. Vyskočil na nohy a oslepen tančil dokola s rukama nataženýma před sebe. Z jeho zad prýštila krev a tentokrát to byla opravdu krev. Cítil, že by mohl mít záda rozervané až ke kostem, ale jistý si tím nebyl. Říkal si, že když to má být jeho poslední tanec, tak ať stojí za to. Podivně se u toho však kymácel, protože jeho kotník připomínal želatinu a tak hopsal, aby na něm nemusel dlouho stát, až nakonec opět upadl. Bestie se k němu přikrčila a drápy mu sedrala kůži z prstů na ruce. To je ale maximum, kam dosáhla. Kněz se zvládl podivným a trochu ponižujícím způsobem odmrštit a dobelhat o trochu dál a opět zvedl zápěstí, aby udeřil. Tentokrát byl jeho cílem kus železného zábradlí. Cítil, že ze zařízení stále tryská kapalina, ale nemohl už dál čekat, než se nádržka vyprázdní, možná ani nechtěl. Tentokrát stačilo bouchnout jen jednou.
Neslyšel nic, jen cítil smrad spáleného masa. V uších mu dunělo a o zrak nejspíš přišel. Mechanismus mu explodoval v ruce, ale ještě mu držela vcelku, protože mu pomohla dopadnout tak aby si nerozbil lebku. Kapaliny muselo zůstávat už málo. Cítil však menší železné šrapnely v těle, jeden i v krku. Ležel na zádech a bestie vedle něj křičela ve smrtelné agónii. Srst se spekla a celé tělo se zmítalo v plamenech připomínajících vatru. Díky ohni se ukázalo, že tento dlouhověký souboj dvou parazitů začala ke konci přeci jen vyhrávat křehká můra.
Lovec a bestie opouštěli tento svět jen pár metrů od sebe. „Děkuji bože" zasípal a nechal se pohltit tmou. Upadl do bezvědomí. Byl to jeho poslední lov.
S přísliby horších zítřků se však jeho hruď znovu nadzvednula.
