Až sedm dní s Bohem

První den s Lanou

I/I

Světem otřásaly různé trendy. Všeho byl nadbytek, i když jinde trpěli krutými nedostatky. Civilizované země plýtvaly, nevážily si ničeho, nikoho.

Ročně bylo z každé domácnosti vyhozeno tolik kilogramů jídla, že by to nasytilo zbytek světa a možná by ještě něco zbylo navíc. Jenže všichni byli slepí. Co mohli, to přehlíželi. A vlastně kdo se nezajímal o něco jiného, než byl on sám, ani vidět nemohl.

To byla pořád honba za co nejvíce penězi, za co největším majetkem, za nejlepším jídlem, královskými nápoji.

Lana si užívala života, jak jen to šlo. Svým vlastním způsobem. Od mala věděla, že chce zkusit všemožné požitky, že se nechce hlídat, nechce být limitována nikým a ničím. A tak dřela na tom, aby si mohla splnit veškeré sny.

Byla v tomhle dosti ambiciózní. Už při střední škole brigádně pracovala, aby si pak mohla pořizovat svoje neřesti. A když pak byla na vysoké, času na práci bylo víc, což znamenalo více peněz a více hříchu.

Nakonec se z ní stala ředitelka důležité počítačové firmy, která neustále pod jejím vedením prosperovala. Byla tak spokojená. Její roční obrat byl v řádech miliard dolarů, sice nepatrná, ale přesto obrovská část z toho šla přímo do její kapsy. Svět byl někdy až příliš ideální, to se jí zdálo. Vlastně měla pravdu. Když vlastnila všechno a na druhou stranu někteří neměli nic. Jen život.

Po několika letech se rozhodla přestat pracovat. Byla jen externí poradkyní a předala vedení dál. Vyděláno měla víc než dost. Už chtěla jen odpočívat a užívat si zaslouženou odměnu.

Jezdívala různě po světě. Napřed poznávala i kulturu, ale nakonec se omezila jen na zkoušení různých jídel, nejen exotických, ale všech. K tomu samozřejmě patřily i lahodné nápoje všech druhů. Alkoholické i nealkoholické.

Naplňovalo ji to. Nejen metaforicky, ale i doslova. Nikdy nebyla zrovna tintítko, nechrastila kostmi, ale po odchodu z práce začala přibírat velmi rychle a znatelně. Byla tak posedlá jídlem. Někdy dokonce zvracela, jen aby se jí dostalo toho potěšení z ochutnání dalšího, ochutnání všeho.

Nebyly to malé ochutnávky. Byla to vždy regulérní porce, která před ní přistála, zatímco její společníci dostali jen po malých kouscích. Neutrácela by za ně o nic víc, než by musela. Bylo to přeci její, jen její potěšení.

Oni to ani nechápali. Jak přesycení někoho může tak nesmírně těšit. Jak přibírání z velikosti L na několik X před tím může být skvělé, obohacující. Nebyli jako ona. Oni si svého těla vážili, starali se o něj s úctou, kdežto pro ni byl svět jen z jídla a ničeho jiného.

Nakonec i zatoužila po dítěti, které by mělo v genech tuhle její vášeň. Na druhou stranu, zvládla by to ale? Utrhnout si od úst excelentní pokrmy, věnovat se dítěti a zanedbávat všechny ty ještě neobjevené chutě?

Ráda experimentovala i doma, kde se vždy jednou za čas na nějakou dobu zdržela. Vždy, když se vrátila, ji její známí nepoznávali. Už byla o hodně širší jak delší, na jednolůžko se dávno pohodlně nevlezla. Ale s jejím životním standardem nebyl problém si zařizovat velké postele nebo nadměrné velikosti oblečení. Neřešila to. Připadala si spokojená. Připadala si takto i krásná a neodolatelná. Ukazovala svým vzezřením všem, jak si žije na vysoké noze. Alespoň si to myslela.

Když váha stoupla razantně nad druhou stovku kilogramů, začaly velké problémy. Sotva se zvedla, a když, vyčerpalo ji to tak, že stejně nemohla dál. Ale jídlo k ní chodilo dál. Nechala si posílat pro vše, na co narazila na internetu. A občas i nějaké klasické, domácké věci, které měla prostě ráda od mala.

Byla už předtím, za dob své kariéry, docela známou osobou, ale po tomhle kolem ní propukl naprostý mediální boom. Všichni znali její jméno i příjmení, ale nikdo jí neřekl jinak než s přívlastkem jakéhokoliv tuku nebo cukrovinky, co mu zrovna přišla na mysl.

Už nebyla tou hvězdou, která bourala zdi pro ženy, které byly v praxi diskriminovány, byla spíš zrůdou z panoptika, nulou, která ztratila kontrolu a nechala jídlo, aby ovládlo celý její život. Byla naprosto nepochopená. Nerozuměla tomu, proč by lidé odsuzovali užívání si života.

Však ta rozkoš z jídla, jak se rozplývalo na špičkách chuťových pohárků, ty variace, kombinace, ale i ty všechny vůně a pohled na to. Barevný soulad nebo naopak dráždění. Jídlo pro ni bylo nejnádhernější věcí světa. A přece se kolem něj točil celý život veškerých obyvatel země. I oni museli jíst, ne jen ona. Přesto, soudili a soudili.

Ta věc, která Laně chyběla, stejně jako vždy chyběla i spoustě jiným lidem, byla míra. Ona si to neuvědomovala. Neviděla to špatné. A přitom mnohokrát na sebe koukala na stránkách bulvárních i serióznějších plátků. Věděla jen to, že je větší, ale nepřipadala si ošklivá nebo snad zrůdná. Zdála se sama sobě normální, prostě taková, jaká byla.

Po snídani úterního večera ji překvapila zpráva. Myslela, že to bude něco z práce, a tak se s námahou vydala pro telefon ležící tři metry od ní. Bylo to ale něco úplně jiného. Cizí číslo s podivnou zprávou. Ale viděla v ní. Jako by se poznávala v těch několika slovech, které jí přišly.

Odepsala. Asi na osmý pokus, protože její mastné a zavalité prsty se nikdy nemohly trefit přesně. Takové věci obvykle zařizoval někdo, kdo ji zrovna opatroval. Tohle ale bylo osobní, to nemohla nikomu svěřit. A tak tam nechala těch několik překlepů s tím, že inteligentní člověk, který jí vlastně nejspíše rozumí, to pochopí.

„Brzy se osobně poznáme, Lano."

Srdce se jí rozbušilo. Ačkoliv jídlo milovala nade vše, muži ji také lákali, i když žádný už se nehrnul, aby jí byl blízko jako víc než přítel nebo služebník. Myslela, že konečně našla spřízněnou duši, i kdyby to měla být žena. Jen chtěla někoho, kdo to s ní bude sdílet. Někoho, s kým by svět nebyl tak těžkopádný.

Donáška jídla se o půl hodiny zpozdila, což mělo znamenat, že vše dostane zdarma. Natěšeně napůl seděla a napůl ležela v posteli s připraveným posuvným stolkem.

Dovnitř vešel muž. Napřed se jí zdál staršího věku, možná i víc, než byla ona sama, ale když se přiblížil, měl tak mladičké rysy, že jí připomínal nezkušeného zajíčka poslaného do cizích vod. Až se rozhodla, že mu za to jídlo i zaplatí, jak na ni zapůsobil. A to ona nikdy neodmítala jídlo zdarma, bylo to pro ni jako jackpot.

Postavil před ni všechny věci.

„Ach dítě..." vypadlo z něj zkroušeně. „Jsi tak nemocná. Bude stačit jen jediný gram tohoto tuku, který jsem přinesl... A zemřeš."

Tenhle přístup se jí nelíbil. Pracně se zamračila svou oteklou tváři a vyhodila ho ven.

První sousto lahodného masíčka se jí dostalo do žaludku. A v tu ránu byla mrtvá.

Svět se zdál zas o něco lehčím.