Příběh Kirsten Moon

2. Část- Změna

Adam vystupuje první, potom otevírá dvířka mě a pomáhá mi z vozu.

,,Děkuji za svezení a za příjemnou společnost po celý večer, pane Kordirerne."děkuji mu a usmívám se. ,,To já děkuji vám, slečno Moonová. Snad se ještě někdy uvidíme." Říká a líbá mě na ruku. Už se chci otočit a odejít, když mě chytá za zápěstí. Otáčí mě k sobě a jemně mi svírá bradu a přibližuje se ke mě.

,,Co to děláte?" ptám se zděšeně. Naklání se ještě blíž, až mě nakonec líbá na ústa. Snažím se mu vykroutit, ale má moc velkou sílu. Přejíždí ústy k mému krku. Nakonec se děje něco divného. Adam se mi zakusuje do krku. Teď mi to dochází: je to upír! Začínám trochu panikařit, ale bolest je moc silná a já málem upadám do bezvědomí. Jakmile upír vytahuje zuby z mého krku, chytá mě za ramena a šeptá mi:,, Promiňte, musel jsem to udělat. Bude z vás krásná upírka!" Potom mě pouští a já se kácím k zemi. Teď už opravdu omdlévám.

Ležím na té zemi asi opravdu dlouho, protože když ke mě přibíhá služka a budí mě, už svítí slunce. Pomocí kočího a za pokřikování Anny mě odvádějí na pokoj. Sahám si na krk a zjišťuji, že mi z něj už neteče krev.

V pokoji si lehám na postel a i v šatech znovu usínám.

Budím se v poledne. Vrávoravým krokem jdu k zrcadlu. Všímám si, že mi na krku zbyly jen dvě jizvičky ve tvaru puntíků. A taky toho, že mám červené oči a zvětšené špičáky.

,Co budu dělat? Co budu dělat?' panikařím v duchu. Nakonec se rozhoduju, že budu celou dobu koukat pouze do jídla, co nejméně mluvit a otevírat ústa.

Scházím do jídelny. Tam si sedám ke stolu a pouštím se do jídla, které předtím přinesli sluhové. Snažím se podle plánu co nejvíce neotevírat ústa a dívat se do talíře.

To mi vychází pouze do doby, než se mě Anna zeptá: ,,Už jste v pořádku, slečno Kirsten?"

Anna mi vždy vtloukala do hlavy, abych se při rozhovoru lidem dívala do očí nebo alespoň do obličeje.

Proto zvedám obličej od talíře, dívám se jí do očí, co nejvíce mhouřím oči a odpovídám: ,,Už je mi lépe, ale pořád mě dosti bolí hlava. Proto tak mhouřím oči. Nejspíše si půjdu po obědě znovu lehnout."

Anna přikyvuje a na nic se neptá.

Po obědě si jdu skutečně lehnout. Usínám téměř okamžitě. Zdá se mi o Adamovi. Nesnáším ho. Teď budu žít věčně, a to já nechci.

Po probuzení se znovu dívám do zrcadla. Zkouším se proměnit do lidské podoby. Trochu se mi to daří, oči mají dva slabé proužky původní hnědé barvy a špičáky jsou trochu kratší. Pousměji se. Už předtím jsem byla dost hezká, ale teď jsem hezčí.

Vy o mě vlastně skoro nic nevíte. Tak já vám tedy o sobě pár věcí napíšu. Jak jste mohli zjistit, jmenuji se Kirsten Moonová. Je mi osmnáct let a žiji v 18. století. Mám hnědé vlasy a oči. Tedy teď vlastně hnědo-červené. Pocházím z bohaté rodiny, ale rodiče již nežijí. Matku jsem vůbec nepoznala, umřela při porodu a otec, když mi bylo asi třináct z důvodu, který neznám. A to je asi všechno.

Znovu zkouším změnit podobu do mého bývalého já. Po několika pokusech se mi to docela daří, takže mám jen malinko červené oči a zuby jen nepatrně zaostřené. Dost mě to ale vyčerpalo, takže si znovu lehám do postele a usínám. Ještě před spánkem přemýšlím o tom, jak se teď můj život změní. Počítám s tím, že hodně.

Probouzím se až na večer. Chvíli sedím na posteli.

,,Slečno, už je večeře. Měla by jste přijít." oznamuje mi zpoza dveří služka.

,,Jistě, za chvíli tam budu." křiknu a zkontroluji svůj odraz v zrcadle. Vypadám vcelku normálně, proto na sebe házím první šaty, které mi přídou pod ruku a co nejrychleji jdu dolů do jídelny. Během cesty s potěšením zjišťuji, že jsou modré jako moře, které jsem jako malá vídávala v knížkách.

,,Už jste v pořádku, slečno?" ptá se Anna během večeře. Pouze přikyvuji a jím dál. Mám dost hlad.

Po večeři se loučím s Annou a jdu do pokoje. Mám pořád trošku hlad. V knihovně vybírám nějaké knihy s upíry. Čtu si je a zdá se mi divná jedna věc: jakto, že jsem vidět v zrcadle? Čtu dál a zjišťuji, že upířy nesnášejí slunce, česnek, kříže a osikové dřevo. Dokonce i to, že slunce a kůl z osiky, zabodnutý do srdce, je(tedy nás) může zabít. Na konci knihy je, že někteří upíři jsou vidět v zrcadle a slunce jim skoro neublíží, ale zase mají silnější alergickou reakci na česnek a na zabití stačí tříska z osiky zabodnutá do prstu.

Po dočtení si lehám na postel a po chvíli slyším zakručení v žaludku.

,Musím se napít krve!' bleskne mi hlavou. ,Fajn, upírství asi nebude tak skvělé, jak jsem si myslela!'

-------------------------------

Tak jsem napsala druhý díl a to poměrně brzy. Snad se vám líbí. Když tak mi napište do komentářů kritiku, ať už kladnou nebo zápornou. Další díl se pokusím napsat co nejdřív, pokud budete mít zájem (nejraději bych ho napsala hned dneska a to možná taky udělám:-D). Tak ahoj