Imaginární štěstí

Hřbitov

Na město dopadla tma. Pouliční lampy svítily takovou matnou žlutou barvou. Hvězdy byly vidět jen stěží. Měsíc dnešní noc nezářil. Byl nov. Pomalým krokem jsem se procházela ulicemi města. Nikdo nikde. Každý krok znamenal být blíže k cíli. Mám vůbec zrovna teď nějaký cíl? Blikla lampa. Normálně bych se vyděsila, ale šla jsem stále dál. Ve stejném tempu se zrakem sklopeným k tmavému chodníku. Můj stín kolem mě kroužil a já stále kráčela vpřed.

Došla jsem do neosvětlené uličky, připomínala mi temnou uličku z hororů, kde vždy něhoho zabijí. Ale dnes se už žádná vražda nekonala. Bylo lehce po půlnoci a všichni ve městě už spali. Bylo hrobové ticho, nad slovem hrob jsem se otřepala, ani nevím proč. Prošla jsem uličkou a objevila se v další široké ulici. Domy měly béžové a šedé odstíny. Nátěry byly velice staré. Ve všech oknech bylo zhasnuto. Šla jsem dál dlouhou ulicí a uvědomila jsem si, že za chvilku se dostanu až nakonec města.

Otočila jsem se a spatřila za sebou celé moje město. Lampy stále svítily. Strašidelné ticho nebylo ničím přerušované, ale já se nebála. Bylo mi to až podivně příjemné. To ticho se mi líbilo a ani nevím proč, vždyť to není ani den, co jsem byla nejradši v ruchu a hluku. Začalo odbíjet. Můj zrak se zaujala kostelní věž na náměstí. Počítala jsem si sama pro sebe rány do zvonu. To přeci není možné, že by už doopravdy byly tři hodiny v noci? Pomalým, loudavým krokem jsem vykročila nahoru do kopce. Rozléhal se tu starý hřbitov. Napadlo mě se tam zajít podívat. Vešla jsem vysokou železnou bránou do prostoru ohraničeného nízkými polorozpadlými zdmi. Rozhlédla jsem se, na tisíce přítomných náhrobků dopadala tma. Na každém náhrobku svítilo světýlko. Malý plamínek, který zbarvovala nádoba v které byl uložen. Byly tam tedy žlutá, zelená, červená i oranžová světýlka. Šla jsem až doprostřed hřbitova, kde stála malá márnice. Už se nepoužívala tak dvě století, ale i tak zní vyzařovala špatná energie. Bylo to strašidelné, ale při pohledu na světýlka okolo, svým způsobem romantické.

Najednou někdo zakašlal. Nelekla jsem se, což bylo hodně divné. Po chvilce jsem slyšela spoustu hlasů. Bavily se spolu, přátelsky. Občas se i zasmály. Kdo to jen je? Hlasy neutichaly. Bavili se spolu o různých věcech. Zaslechla jsem třeba něco o rodině jedné paní, o domácím mazlíčkovi druhé a poslouchala jsem spoustu debat starších osob. Slyšela jsem občas dětský křik a smích. Začala jsem se pomalinku procházet po hřbitově, odposlouchávala jsem další diskuze a konverzace ostatních. Došla jsem až kdo rohu hřbitova a otočila se zpět na hroby. Lidi, které jsem ještě před chvílí slyšela pouze mluvit se začali zhmotňovat. Jejich postavy byly ve světle svíček průsvitné. Vypadali jako duchové. Ano, byli to duchové. Opět jsem se vydala cestami kolem hrobů. Kolem náhrobků dokonce i na nich seděli starší lidé, takoví dědečkové a babičky. Jen chvílemi jsem zahlédla někoho ve středím věku či dokonce mladšího. Najednou kolem mě proběhla hrstka dětí. Byly to tak maximálně dvouroční mrňata, která sotva uměly chodit a asi dvě trochu starší děti. Šla jsem opět doprostřed ke staré márnici. Hlavou mi vrtalo, jak můžu tohle všechno vidět. Sedla jsem si do mokré trávy a poprvé za noc na sebe pohlédla. Přese mě byla vidět tráva a když jsem před sebe natáhla ruce, zjistila jsem, že přes ně je také vidět. Asi jsem vám něco zapomněla říct. Zvedla jsem se a rychlejším krokem, který jsem ještě dneska nepoužila jsem se dopravila k jednomu staršímu hrobu. Bylo tam jméno a pod ním letopočet 1950-1964. Posadila jsem se na něj a pomalu vzhlédla ke hvězdám, které už byly vidět o dost víc. "Jsem mrtvá".