Ravenclaw and Slytherin [CZ, HP FF]✔

kapitola 75. - Ples s dávkou usmíření

POHLED STEPHANIE

Zůstala jsem v pokoji sama. Ostatní holky někde poletovaly, nebo se připravovaly s kamarádkami na dnešní ples. Já to musela zvládnout sama, neboť všichni mě zradili a odtrčili mě od sebe. Dokonce i Barty. Stále tomu nemohu uvěřit. Hrál si se mnou jako s hadrovou panenkou. Neřekl mi ani pravdu. Musela jsem se to dozvědět takhle. Takhle zlomyslně. Určitě měli v plánu mi zlomit city. Určitě mě chce otec zabít a zničit mou matku, ale to já nedovolím. Nedovolím, aby kdokoliv ublížil mým bližním. Nikdo na ně nesáhne. Klidně bych za ně položila život.

Namazala jsem si obličej krémem a později i make-upem. Chtěla jsem zakrýt veškeré nedokonalosti. Doplnila jsem to korektorem, pudrem a tvářenkou. Hlavní však bylo dekorativní malování. Popadla jsem oční stíny a začala tvořit kouřové líčení, které zaujme každého. Chtěla jsem zvýraznit své oči, aby byly nepřehlédnutelné. Praví se, že oči jsou bránou do duše a já tomu věřím. V našem pohledu můžeme zahlédnout jakoukoliv emoci, kterou cítíme a sužuje nás. Pracně jsem štětečkem rozmazávala černý stín. Snažila jsem se zabránit vytvoření velké šmouhy. Naštěstí se mi to asi po pěti minutách povedlo. Ještě jsem to doladila k dokonalosti. Vrhla jsem se na řasy. Upravila jsem je do vhodného tvaru a nanesla na ně řasenku. Poslední byly rty. Zvolila jsem jemný odstín, který se dal zařadit někam mezi pastelovou růžovou a fialovou. Byla to příjemná barva pro oči a hodila se k mým šatům. Celkem mě mrzelo, že nemám jiné, protože tyhle mi koupit Barty. Povzdechla jsem si a nanesla si barvu na horní a potom i na spodní ret. Zamlaskala jsem a pořádně si to rozetřela.

Teď přišel čas na doplňky. Otevřela jsem svou šperkovnici a hledala ty správné věci. Mezi ukazováček a palec jsem popadla nádherný stříbrný náramek. Měl na sobě více přívěsků. Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou. Rušilo by to celý model. Vrátila jsem ho zpátky do truhličky a místo toho jsem vzala řetízek s prstýnkem, který měl na sobě vyrytý erb Havraspáru, našeho rodu. Matka mi říkala, že tento patří mě. Svůj ztratila ještě předtím, než vystudovala. Prý ho už nikdy nenašla. Náhrdelník jsem si zapla kolem krku. Do ušních dírek jsem si dala diamantové náušnice. To už by stačilo. Nechci vypadat zase moc přeplácaně. Spíše decentně, ladně a přitažlivě.

Ještě jsem musela vymyslet, co udělám se svými vlasy. Přemýšlela jsem nad rovnými, ale to je moc tuctové a nezajímavé. Každý nosí rovné vlasy. Navíc to působí moc neurvalě a hodí se to spíše na každodenní nošení. Chtělo by to něco, co by sjednotilo celý vzhled a všechno to podtrhlo, aby vše dokonale vyniklo. Kouzlem jsem si své bujné kadeře vlnila a soustředila je pouze na levou stranu. Sepla jsem to jednou černou pinetkou, která nebyla skoro vidět. Zajistila jsem to zaklínadlem, aby se to moc nehýbalo a nerozpadlo se mi to při tanci.

Přešla jsem ke skříni a otevřela jsem ji dokořán. Vytáhla jsem z ní již přichystané šaty. Dle Bartyho, budu vypadat jako princezna. Rychle jsem zatřásla hlavou, abych na něho zapomněla. Při každém pomyšlení na něj, se mi do očí hrnou slzy. Ale dnes není ten správný čas pro pláč, nýbrž pro radost a úsměv. Rozepla jsem zip a oblékla si ten přepychový kus látky. Pomocí kouzla jsem si je zapla. S lehkostí jsem vklouzla do již připravených lodiček, které jsme včera očarovala, abych v nich vydržela celý večer a nemusela si je zout. Stoupla jsem si před zrcadlo.

Prohlížela jsem si zaujatě svůj odraz a trhaně si povzdechla. Uběhly čtyři roky od mého nástupu do Bradavic. Tak moc jsem se změnila. Povahově i fyzicky. Už nejsem ta malá bláhová holka. Dokážu bojovat za to, v co věřím a postavit se nebezpečí čelem. Jsem schopná využít svou moc a dokážu ovládat svůj vztek. Naučila jsem se mnoho a našla si spoustu nových přátel a i nějaké ty nepřátele. Několikrát jsem se spálila, ale potom jsem se ze všeho dostala a postavila se opět na nohy. Dostala jsem se ze dna na hladinu, kde se stále držím. Naučila jsem se skrývat své city a neprojevovat příliš své emoce. Dá se říct, že jsem se naučila být někým jiným, někým zlým a zároveň dobrým. Někým, kdo si nezvolil stranu, ale proplouval někde na neutrální linii, kterou většina lidí nechápala. Zbýval už jen poslední krok. Chytila jsem do dlaní stříbrnou tiáru s diamanty a pomalu si ji přikládala na hlavu. Celý proces jsem sledovala v odraze. Připadala jsem si, jako bych se právě korunovala na Princeznu zla. Tuhle myšlenku jsem okamžitě vyhnala z hlavy.