Zánik: Dívka Drak

Kapitola XLIV - Pojistka

Silla

Netrvalo dlouho a armáda pomalých skřetů byla vymýcena, nakonec jsme byli všichni rádi, že s námi Tridorovi vojáci šli. Stále jsem neměla potřebu se s Nickem nějak vybavovat a tak jsem mu pouze podala ruku ve znamení dobře odvedené práce.
„Co s nimi uděláme?“ ozvala se mi Liet za zády.
„Naházíme je na kopu a spálíme..“ odmlčela jsem se „alespoň se na ně rychle zapomene.“

Jen co jsem ro dořekla, vojáci začali mrtvá těla skřetů na jednu hromadu, naše padlé a zraněné odvedeme zpět do království. Teď ale ještě musím najít Dragonira, kvůli němu tu předci všichni jsme. Já s Liet jsme vydali jednou cestou zatímco Alek s Nickem šly jednou boční, obě však vedli do dolů. Každý si vzal jednu z pochodní a hledal alespoň malý náznak toho, že by tu Dragonir mohl být. Už už jsme byli v nejhlubších síních dolů, když se oheň pochodně začal odrážet v pokleslých očích. Přistoupila jsem abych lépe viděla na tvora jenž tu tak pochmurně přežívá, vypadal podvyživeně a ztrápeně. Ptáček lapený v kleci. Velké zvíře nacpané v kleci pro velikostní kategorii poníka a svázáno těžkými okovy. Bez svého pána nebyl ani schopen využít magii aby se mohl nějak bránit.

Liet odběhla pro Aleka a Nicka. Je co se vrátili, Alek s Nickem se rozhlíželi po kleci. Již od pohledu bylo jasné, že je klec chráněna kouzlem, ale pokud se Vyslanec vrátila zpět v lidské podobě a ztratila tím společníka, musela ztratit i magii. Není tedy možné aby tu klec vytvořila ona, musí tu být ještě někdo.
„Aleku, Liet? Máme tu někde schovaného hosta, podívejte se po něm. A dejte si pozor!“ upozornila jsem je na skutečnost, oni jen pokývali hlavou že rozumí a vydali se na cestu. S Nickem jsme nepromluvili ani jediné slovo, zatímco on se snažil prolomit kouzlo, nebo alespoň přijít na to jaké kouzlo bylo na klec použito, já ho po očku sledovala. Jinak jsem se snažila Dragonirovi vysvětlit kdo jsme ale on skoro nevnímal. Oči měl pohaslé a skleslé. Vzdálenost je až moc velká a pokud jej odsud brzy nedostaneme, jejich životy se rozdělí. Zatímco se Tridor stane člověkem, Dragonir nadobro zmizí.

Ozval se Lietin bolestný křik, jen jsme se na sebe s Nickem podívali a rozběhli se za zdrojem křiku. Alek ležel v obrovských křečích na zemi a Liet se po zádech táhl dlouhý krví zaplněný šrám. Kousek od nás se na malé skalní vyvýšenině  pochechtávala zahalená žena. Elfka to nebyla, neměla auru jako elfové, nebyla ani člověk, byla to .. čarodějka!  Mágové světlých, to jsem například já nebo Nick a mágové temných, jinak zvaných čaroději jsou ti jenž oplývají černou magií a jsou na straně Temných Elfů. Čarodějka se nám na celé kolo vysmívala do tváří. Nick přistoupil k Alekovi a pokoušel se ho dostat ze smrtelných křečí, zatímco já se pomalu přibližovala k té fůrii.

„Kdo jsi?“ otázala jsem se, žena mi jen ukázala dvě řady bílých zubů, po chvíli mi ale odpověděla.
„Pojistka, že Vyslanec uspěje a ta odporná ještěrka odtud nedostane.“ Opět se mi vysmála do tváře. Nejsem schopna s ní bojovat, neumím ovládat magii jako ona.
„Nač vám vůbec je?“ otázala jsem se opět.
„Bylo nám jasné, že se s tím král nebude zatěžovat a vyšle své nejlepší vojáky. Tím však oslabí ochranu hradu.“ Opět se na mne ďábelsky usmála.
„Zmije!“ vyštěkla jsem na ni a její úsměv zmizel. Žena se postavila a její postoj zvážněl. Byla nejméně o hlavu vyšší než já, ale i o několik let starší. Napřáhla ke mně ruce a kolem mých nohou se objevilo rudé kolo z něhož se na mě sápaly ohnivé pařáty. Nádech, výdech, tohle tě předci naučili. Zaměřila jsem se na pařáty kolem mne a jediným zaříkávadlem jsem se poslala zpět do pekel. Vyskočila jsem z kruhu a stoupla si čelem k ženě, vůbec ji to nepřekvapilo, chvíli se jen přihlouple usmívala. Poté její tvář zvážněla a ona po mě začala metat jedno kouzlo za druhým, některé jsem dokázala odrazit, jiné kolem mne prosvištěla, jiným jsem se tak tak vyhnula. Čarodějka po chvíli vypadala vyčerpaně, což bych zrovna do ní neřekla.
„Ale no ták holčičko, snad se mě nebojíš?!“ vysmála se mi do obličeje.
„Uvidíme kdo se bude smát naposled.“ Tentokrát jsem se usmála já na ní. Podívala se na mě nechápavýma očima, pak se otočila směrem k Alekovi, jenomže ji Nick překvapil. Když se mne pokoušela zasáhnout kouzli, vyhýbala jsem se tak aby se postavila k ostatním zády a Nick tak měl šanci se k ní přiblížit. Jen co se čarodějka otočila, Nick ji bodl do hrudníku se slovy „Vyřiď svému králi, že jsi neuspěla, mrcho!“ pak dýku vytáhl a nechal čarodějku padnout na chladnou zem. Z očí ji pomalu vyhasínal život. Přispěchala jsem k ní „zlom to kouzlo“ vyřkla jsem prosbu ale ona se na mě jen podívala smála se, její úsměv však byl křečovitý. „Zlom to kouzlo a já ti pomůžu od bolesti.“ Její oči zbystřeli. Kolem jejich rukou se objevili zelené pramínky magie, které se táhli po zemi až ke kleci, klec ochořela a její zámky se rozpadly.

____________
Včera jsem u psaní této kapitoly usla, takže se dnes trošku prodloužila :)

Na obrázku je Pojistka - Čarodějka :)

Dobrou noc :)

Mia ^•^