Posedlost

Byl to ten pocit. Ten pocit z té... z té... Zasekla se té... té... ...věci. ...věci. Měla strach. A tu... věc to živilo. Živily ji její pocity - strach, děs, úzkost, zhnusení... Začala zase psát.

Sam za to může. To on to koupil. Koupil ten hnus. Mám pocit... od té doby, co to tady je... že nějak ubývám a je mě čím dál míň. Vysává mě to. Saje to mou energii a duši. Hezky kousek po kousku.   Ale oni to nevidí. Nevidí, že já umírám. Anebo to vidí, ale je jim to jedno. Chci se toho zbavit, jenže pokaždé, když to vezmu do ruky, cítím, jak to ze mě vysaje skoro všechnu energii a pomalu se slizké, ostré provazce jejího vědomí ovíjí kolem mého a ovládá mě. O víkendu, když jsme ji našli, bylo mi strašně. Ale teď je mi ještě hůř, protože vím, co je zač. Když matčino tělo odvezli, já běžela do svého pokoje a plakala a objímala tu věc. Snažila jsem se v ní hledat útěchu. Ale ona mě začala v tu chvíli ještě víc vysávat a ovládat-t-t-t...

Sophii se roztřásla ruka, na papír sklápla slza a udělala na něm flek, ve kterém se rozpíjel inkoust z její propisky. Nesmím dovolit, aby mě to teď dostalo. Prostě ne. Musím- musím to dopsat a předat, než to napadne další. Psala proto dál.

Pak jsem si to uvědomila. Může za to ona. Ona mě sledovala, pozorovala, zkoumala... A pak konala. Neodpustím Samovi. Nikdy. Ale vím, že to neudělal záměrně. Nebo možná ano, ale ona ho určitě taky ovládla. A pomocí jeho ji zabila. Vysála z ní veškerou sílu. A pak i z něj, o dva dny později. A to následoval další šok, když jsem si uvědomila, že to je kvůli ní, že se poslední dobou Slova rázně přeškrtla.

Oprava - od té doby, co mi ji koupil a dal, cítím unaveně, vyčerpaně, sklesle, bez mého pověstného elánu a chuti do života. Nějak se mi nechtělo tomu věřit. Ale pak jsem začínala zaznamenávat výpadky paměti. Okna. Občas jsem seděla na židli u stolu jako teď, najednou nic, prázdno a pak jsem se objevila úplně někde jinde o pár hodin později. Začíná mě to ovládat. To mi došlo. A jednou, po jednom výpadku, byla objevena mrtvola. Otcova. Nebyly na ní vnější známky násilí. Ale při bližším zkoumání bylo zjištěno, že má propíchané ušní bubínky a lebku prázdnou. Byl v ní pouze prázdný prostor. Žádný mozek. Nic. Mám dojem, že jsem ho zabila já. Posednutá tou věcí.

Sophie napsala tečku. Když v tom začala jakoby ztrácet vědomí. Poslední, na co pomyslela, bylo, že teď už je to naposled.

†

Jak ubohá, pomyslela si nová Sophie hledíc na papír. Sophie Posednutá. Sophie P. Ale mohla by být zábava, kdybych to dopsala. Usmála se. Ale nebyl to Sophiin úsměv. Ten krásný obraz radosti ze života. Byl to úšklebek plný zla. Úšklebek Sophie P.

Nikdo z vyšetřovatelů nevěděl, jak je to možné. Ale řekli, že to ještě prozkoumají. Nic nenašli. Alespoň to tvrdí. Dnes mají přijít. Do té doby už můžu být mrtvá. Nebo posedlá. Musím je varovat. Určitě ji nenapadne se podívat, co jsem psala za dopis. Nesmí ji to napadnout. Je to ona. Ta panenka v rohu místnosti, kde kromě ní nic není. Na kterou vám hned padne zrak. Zničte ji. Nebo zničí ona vás. Jako zničila mě.

Sophie P. dopsala řádek, zakončila co nejdramatičtěji a čekala. Čekala jen pár hodin. Přijeli. "Sophie?" volali zezdola. Sophie P. se jim záměrně neozvala. Chtěla, aby vyšli nahoru. Přečetli si dopis. Viděli panenku. Zažili tu hrůzu. Ze které by se mohla Sophie P. - nová panenka - živit. "Sophie, no tak. Proč ses neozvala?" zeptali se jí mírně káravým hlasem. Když ji ale uviděli, jak mlčky sedí na zemi, mírně se pohupuje a zírá na papír před sebou, také zmlkli. Jeden z nich se odvážil a vzal papír. Nahlas ho pak přečetl. Všem jim sklouzl pohled na panenku v koutě. Zmocnila se jich hrůza, ze které se Sophie P. radostně a značně přiživila. "Ne, ne. Zkuste to jinde," promluvila Sophie P. úplně jiným hlasem, než mluvila Sophie. Vyšetřovatelé přejeli pohledem od panenky na ni. Oči jim málem vypadly z důlků hrůzou, když viděli její šílený úsměv. Naráz začali koktat a prchat z místnosti. Sophie P. akorát vstala, jinak ji ti muži nezajímali. Však ona si je najde...